Ano, v únoru jsme podlehli mámení sluníčka a spustili jsme na zahradě chod čističky vody v jezírku. Čistička, to je bedna zakopaná do země, v ní je pumpa a ta žene vodu trubkou do pidivodopádu. Z něho padá voda do jezírka a ta zase jde odpadní trubkou ve dně a pak druhou u hladiny zpátky do čističky. Je to takový koloběh. Ve vodě se rozmnožují řasy a někdy ten filtr ucpou. Pumpa pak vypumpuje z filtru vodu, nasává vzduch a chrchlá. Když ji necháme déle chrchlat, spálí se.

Tolik technický úvod, pak nastoupí strýc Podger, tedy já.
Ten odpad od hladiny se nejlépe čistí tak, že se do něho vrazí zahradní hadice. Asi tak, jako když se čistí jakýkoli odpad v domě. Takže tam vrazím hadici, soukám ji dovnitř, a jak tak soukám a soukám, zavadil jsem hadicí o zahradní lampu.
To je dokonale kulatý kámen s maličkou ploškou, dostatečně velkou, aby lampa stála na rovné ploše. Nesmí se ale do ní žďuchat hadicí. Takže já jsem si žďuchul a lampa se skutálela do vody. No jo, ale v tom kamenu je nádobka s lampičkovým olejem! Takže nezbylo než...
Svléknul jsem se bleskurychle do naha (vzduch 6 stupňů, voda 4) a skočil do vody. Jezírko je mělké, v nejhlubším místě tak metr dvacet. Šíleně studená voda! Mám se potopit? Nahmatal jsem tu kouli nohama a tahal ji ven. Jenže nejsem žádný gymnasta, abych ji nohama vytáhl na okraj! Držel jsem se v rohu jezírka oběma rukama a řval na Ljubu, aby kouli vytáhla.
Ljuba byla naštěstí opodál, samozřejmě v zimní bundě (vzduch 6 stupňů). Nezbylo než zanořit ruce i rukávy do vody (4 stupně). Vytáhla kouli. A co já?
Už jsem za tu krátkou chvilku ztuhnul.
"Mám tě tahat?" ptala se.
"Nnnneee...," odpověděl jsem.
Dopadlo to dobře. Doběhla pro froté ručník a já jsem se z jezírka vysoukal.
A ta nádobka s olejem?
Ta při pádu vypadla a do vody se vůbec nedostala. Takže ta má exhibice byla k ničemu, kamenná koule by v jezírku bez problémů vydržela do koupací sezóny. Jenže díky této příhodě mohu v novinách číst články o otužilcích ve Vltavě s autentickým vnitřním pocitem.
Ten zní: brrrr!

Zlobení s Astonem: Ostych stranou
Na Bílou sobotu jsme navštívili s Dominikou Ljubiny rodiče. Tam je vždycky velká rodinná sešlost, dal se očekávat příchod dvou dalších bratrů a jedné sestry plus tří dětí a jeden další pes je tam taky k disposici, ovšem někdy se tyto počty dramaticky zvyšují.
Měli jsme trochu starost, jak bude Dominika reagovat na cizí prostředí. Přece jen je to malá holčička. Na mě a na Ljubu je zvyklá skoro doslova od narození, poprvé jsme ji viděli druhý den jejího života. Ale co ty další zástupy příbuzných? Nezvyklý prostor zahrady, nový pejsek, maličký, zato jak se patří hopsavý?
Dohodli jsme se, že ji odvezeme, kdyby se tam měla cítit nějak špatně. Nebudeme nic lámat přes koleno, uděláme pá pá a pojedeme zpátky k Thao a Davidovi a Bartíčkovi.
Zastavili jsme se před domem a vešli na pozemek. Dominika rázně kráčela. Žádné rozpaky. Ze křoví se vyřítil pejsek. Žádná emoce. Vešli jsme do domu, Dominika bez valného zájmu míjela mnohohlavý uvítací výbor. Vpadla do pokoje. Myslel jsem si, že ji zaujme velikonoční výzdoba. Nezaujala. Bez nejmenšího váhání vešla do těch správných dveří.
Napochodovala do kuchyně, zastavila se uprostřed a zvolala: "Ham!"

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena