Nedávno jsem tu referoval o tom, jak jsme nechali osadit sprchový kout, po třech letech diskusí. Též jsme si nechali vyměnit vanovou baterii, kapací za nekapací.
Baterie nekape. Jenže prdla trubka a včera ráno, když jsem odcházel, všiml jsem si masivního fleku na zdi. Ten stále masivněl, takže bylo třeba zavřít vodu. Večer se dostavil pan instalatér, vyboural díru do zdi, konstatoval vadu materiálu (na trubce, nikoli baterii), potrubí zaslepil a vzdálil se s příslibem, že se navrátí vyzbrojen jakýmsi gumičkáčem, kterým nahradí poškozený díl.

Takto dopadlo naše úsilí o zvelebení koupelny. Dnes se pokusím koupit dlaždičky v počtu pět kusů (ehm..) a pokusím se najít dobrou duši, která nám obloží v kopupelně pět kusů dlaždiček, samozřejmě poté, až vyschne třicítka zeď, nasáklá celonočním prýštěním vody.

Každý další zvelebovací projekt oznámím dopředu a poprosím dobrovolníka, aby mě kopnul do...

Požehnaný den
Neděli jsme skoro celou prochodili: za Záhořan jsme šli podle potoka až do Davle, pak po obědě v tamní výborné pizzerii nahoru do Oleška se zastávkou na kafi u přátel Wiesnerů a potom zpět domů. V noci ze soboty na neděli trochu nasněžilo a v neděli ráno a dopoledne svítilo sluníčko. Ne dosti na tom, že je málo takových dnů v roce - je málo takových dnů i za několik let! Kdy se vám stane, že jdete v deset dopoledne jindy docela frekventovanou lesní cestou a před vámi jsou v čerstvém sněhu jen srnčí stopy?

Pak se objeví první lidské šlápoty a později i stopy pneumatik. Přicházíme do civilizace. Nebýt hladu a vidiny oběda byl by to smutný pocit.

Nicméně, ta letošní zima zimovitá trvá nějak moc dlouho, nezdá se vám? Podivný projev globálního oteplování! Přes Nový rok jsme s Ljubou byli v Africe a vrátili se do krajiny o 40 stupňů studenější. Třeba jsme tu zimu zavinili my... Měli bychom teď odjet do polárních krajin.
Pak teprve by mohlo nastat to pravé globální oteplení neboli globča, jak říká Ljuba.

Živý sen a co potom
V noci jsme měl živý sen. Probudil jsem se z něho, kouknu na hodiny, bylo půl čtvrté. V tu chvíli jsem si ho pamatoval se vším všudy. Nejvíc mě zaujal název filmu, který dávají ve Village Cinema, v tom snu. Název zněl: Jak štiky padaly do moře jako prdy.
Říkal jsem si, páni, ta doba ale hodně poklesla, hodně zvulgarizovala! Už nejenom nějaké Prci prcičky, už taky prdy přicházejí ke slovu. Ale copak padají do moře? A co dělají v moři štiky? Jaký je vztah mezi štikou a prdem, a může štika prděti?
Byl to sen, takže za jeho obsah nemůže ani doba, ani štiky. Takto jsem přemítal a napadlo mě taky, že bych o tom měl říct Ljubě. Jenže se zlou bych se potázal, kdybych ji vzbudil a řekl jí:
"Ljubo, neuhádneš, co se mi zdálo! Zdálo se mi, že ve Village dávají Jak štiky padaly do moře jako prdy.
Ne, to by nebylo dobré. Rozhodl jsem se tedy, že si ten název zapamatuju, abych jí o tom mohl říct ráno. K tomu rozhodnutí jsem dospěl někdy před půl pátou. To už jsem byl nervózní, jestli se vyspím a dospím.
Nakonec všechno dobře dopadlo. Usnul jsem na hodinku dlouho před rozedněním. Název vysněného filmu jsem nezapomněl. Přemýšlení o jeho významu přenechám vám, budete-li chtít.
Znepokojovat se začnu, jenom pokud za tejden kouknu na program Vllage a oni tam nasadí film Jak štiky padaly do moře jako prdy.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena