Potkali jsme rodinku, pána s paní a dětičkami, Gari se nechala hladit, Nora míň, ale přece. Pán povídá:
“Tohle je Gari, že?“ „Ne,“ já na to. „Gari je ta černobílá, Nora je hnědobílá.“ Pán byl zřejmě v obraze, čte Hyenu. Omlouval se. Slíbil, že se příště nesplete, ale připustil, že se mu to nemusí povést.
Byl bych ten poslední, kdo by mu to vyčítal. Taky se někdy spletu. Pojď sem, Gari, a ona je to Nora. Nebo naopak.
Budiž mi omluvou, že ty dvě potvory se tak melou, že je snadné se přehmátnout.

Pocit viny

Nora je človíček pracovníček. Štípám na dvoře dříví, Nora se zmocní třísky a žvejká ho. Odpoledne jsem vysavačem na listí uklízel pod bukem. Konečně opadal a vysavač z listí udělá drť, která na zahradě ještě pěkně poslouží. Nora pomáhá hamtat v listí a rozmetávat hromádky. Jde nám to dobře od ruky.

Až do té chvíle, než se vysavač sekne. Zatím se vždycky seknul. Mimochodem, je to Bosch, ne aby vás ho napadlo koupit. Rozebral jsem ho, vyčistil, ale pak nevysával. Nadával jsem.
To nemá Nora ráda. U nadávání neasistuje. Zřejmě má nějaký pocit viny, nebo co. Schlíple odchází.
Snažím se jí vysvětlit, že ona za nic nemůže a že vina je … na mně, protože jsem si zavčas nepřečetl uživatelskou recenzi: Je to šmejd, dobrý leda tak do technického dvora.
Ne. Nora nemůže nést všechny kříže světa, natož pak všechny vysavače listí světa.

Jak to ta holka dělá?

Na večerní procházku nasazuju pejskům svítící obojky. Už jsem se o nich zmiňoval. Oba svítí modře a ve večerním šeru rozeznám oba psy podle dynamiky. Nora je blíž a je pomalejší, Gari je třeštidlo.

Byli jsme tedy večer na louce, světýlka kmitala a najednou koukám, jedno začalo blikat. Ono je to tak, že je tam páčka, tou se světýlko zapne a taky se dá přepnout na blikací mód. Jak se Gari přepla? Nepochyboval jsem, že je to ona. Brzy se to potvrdilo, ano, klidná Nora vypínačem nemanipulovala. Gari ano, ale jak? Ještě bych pochopil, kdyby proběhla křovím a zavadila o větvičku. Jenže, opakuji, dělo se to na louce.

Pak jsme je nasadil do auta a vezl domů. Doma otevřu zadní dveře - a vidím jedno světýlku. Že ona obojek ztratila? Ne. Vypnula si ho úplně. Asi se nikdy nedozvím, jak to dělá. Musel bych ji sledovat ve dne, ale ve dne a světýlko, uznejte, připadal bych si divně.

Polní vlak

Potkali jsme na cestě paní se dvěma psy. Pořádnými, byli to leonbergrové, a pokud ne, tak to bylo něco podobného. Vypadalo to, jako by jel nějaký polní vlak. První šel pes, vedl na vodítku paní a v závěsu druhý pes. Všichni tři se tvářili zarputile.

Gari s Norou je obešly velkým obloukem. Jsou to chytré holky. Nepovažovaly za moudré nechat se zadupat do bláta polním vlakem půl kiláku od domova.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena