Japonská zahrada Václava a Jaroslavy Wiesnerových v Olešku je obdivuhodné dílo: výsledek mnohaletého budování, osazená stromy dovezenými z Japonska, i mnohé kameny pocházejí z této vzdálené země. V sobotu Wiesnerovi zahajovali sezónu. Mistr japonských bojových umění, autor knihy Cesta srdce (2008) Vladimír Hotovec pozval své "bojové přátele". Sám předvedl umění tasení japonského meče katana. To probíhá podle přísně formálních rituálů, vyžaduje maximální soustředění a je třeba se tomu mnoho let učit. Další válečníci předvedli umění lukostřelby a zápas dřevěnou halapartnou. Mimořádnou pozornost ale vyvolali členové skupiny Gorin (podle knihy Mijamoto Musašiho Gorin no šo, Kniha pěti kruhů).

Bojovníci předváděli samurajské souboje na život a na smrt (chybí ale uříznuté hlavy padlého protivníka, bojovníci v tomto smyslu nebyli důslední). Pohybovali se v brnění těžkém půl metráku a ochotně padali na zem a opět vstávali.

Tak tohle se opravdu nevidí každý den. Nicméně zahradu manželů Wiesnerových navštívit můžete. Je to v Olešku (jede se: Dolní Břežany -> Ohrobec -> Zvole -> Březová -> Oleško, jsou tam cedule JAPONSKÁ ZAHRADA. Odbočí se kousek za vjezdem do Oleška doprava, ulicí K jezírkům nahoru, na téčku doleva a po 250 tam jste. Je třeba se domluvit telefonicky na čísle 602 315 658. Další info najdete na stránce Bonsai - dnes.cz

Jde do tuhého, koupil jsem si činky
Vždycky jsem měl činky. Začal jsem skromně. Když mi bylo patnáct, jednou o prázdnináích na Slovensku jsem někde objevil seriál o posilování vystřihaný z jakéhosi slovenského časopisu. Podle něho jsem začal posilovat a vcelku mi to šlo dobře. Jako kluk jsem totiž chodil do slavného "fitka" v Praze na Václaváku do Zlaté husy. Tam v podzemí sídlil pan Hojer, boxerská legenda, a snažil se z kluků udělat ramenáče. Jeho manželka seděla u piána, hrála do rytmu a my museli mrskat maličkými činkami a pan Hojer chodil kolem s kančíkem a kdo se ulejval, dostal přes lejtka.
Takže cihly byly moje první činky a řeknu, že je to výborné posilovací nářadí. Čtyři a půl kila, a hlavně - blbě se drží a to je dobře! Mnohem později jsem se dozvěděl, že Číňané posilovali se džbány s vodou.

A tak dál... měl jsem dvouručku patnáctikilovku, ta byla nejlepší. Pak jsem zpychnul a koupil jsem si pětačtyřicítku. To je hodně těžká činka a upřímně vzato, bylo jen málo období v mém životě, kdy jsem na tom byl tak dobře, že jsem s ní mohl cvičit.

No a když jsem se odstěhoval z Mrázovky, činky zůstaly tam. Včera jsem si do Zvole přivezl první, jsou to pochromované čtyřkilovky s neoprenovým obalem držení. Teď ještě, abych našel vůli k cvičení. Ta se nějak neprodává, nevím, čím to je. Mohlo by to být ve spreji. Anebo taková malá konzerva, ta by se otevřela a vyskočil by pan Hojer s bičíkem. To by fungovalo nejlíp.

Jak mě Irda doběhla
O Irisčině lstivosti jsem tu už psal posledně. A onaje pořád lstivější! Posledně - Iris už nechce chodit na procházku do lesa, když jde jen s jedním členem smečky, buď s Ljubou, nebo se mnou. Chodí tam jen v kompletní smečce. Onehdy šla se mnou, já zamířil pěšinou přes pole k lesu a ona zůstala na kraji pole, sedla si a koukala za mnou. Čekal jsem, zdali vydrží s nervy: došel jsem až do lesa sám a tam jsem ze skrytu jukal, co Irda udělá. Nic neudělala. Čekala, až se pro ni vrátím.

Vyprávěl jsme to Ljubě.
"To se s ní nesmíš mazat," radila mi. "Příště ji před sebou žeň svinským krokem!"
To jsem udělal včera. Došli jsme k pěšině, Irda zahájila své úhybné manévry, já ji pokaždé seřval a hnal před sebou svinským krokem.
Takto jsme dospěli do poloviny polní cesty. Tam se najednou rozběhla a utíkala k lesu. Trochu jsem se lekl, jestli třeba se mi nebude chtít pomstít a skolí tam nejstatnějšího srnce - ona, která dělá, že zajíce nevidí, když se s ním náhodou potká.
Spěchal jsem za ní. Na kraji lesa jsem ji dohnal, čekala tam na mě. No a když jsem se k ní dopachtil, vzala nohy na ramena a prchala zpátky, zase na kraj pole, ovšem z druhé, vesnické strany!
Už dlouho jsem neviděl se psa tak smát, jako včera.
Naposledy se tak smál Bart, když jsem ho přistihl, že žvejká něco podezřelého, a přísně jsem mu poručil, aby otevřel tlamu. Vrazil jsem tam ruku, no a co žvejkal?
Přece něco, co bych nevzal do ruky, kdyby mě k tomu nevlákal ten ničema!
Tak ten se smál, až se za břicho popadal.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena