Zase něco o Africe
V těchto dnech dokončuju román Tušení podrazu, takže spíš sedím doma na zadku a neběhám po světě, a tudíž nemám mnoho příhod na vyprávění. Takže se vrátím ve vzpomínání do Afriky, odkud jsem se minulou neděli (z Jihoafrické republiky) vrátil.

Suvenýrů je tam pochopitelně všude plno. Jakmile je někde nějaká přírodní zvláštnost, u které zastavují auta turistů, hned tam jsou stánky s maskami a soškami a ozdobnými hůlkami a podobně. Dnes trochu lituju, že jsem si nějakou masku nekoupil (jsou levné, na naše peníze tak dvě stovky). Zdaleka to nejsou tak úžasné věci, jako má Jiří Anderle ve svém muzeu (velmi doporučuji návštěvu!), ale přece jen to jsou novodobá provedení tradičních kmenových ozdob.

Byl jsem svědkem drobného civilizačního nedorozumění.
Dvě roztomilé mladé Japonky se zajímaly o sošku. Chlápek byl velmi potěšen, obchod byl skoro uzavřen, a aby se ta soška ze vzácného dřeva zákaznicím ještě víc líbila, chlapík popadl krém na boty Kiwi a kartáč a jal se tón vzácného dřeva vylepšovat. Z obchodu hned sešlo - Japonky znechuceně odešly a prodavač za nimi nechápavě hleděl: co je to za blbé Nány odněkud z Evropy?

Jeden suvenýr jsem tam přece jen koupil: autíčko, tedy něco jako volkswagen, vyrobené na koleně z plechovky od limonády. Klasický městský folklór. A, což je podivuhodné, neprodávali ho trhovci ve stánku, koupil jsem to v trafice.

Román jde do finále
Dokončuju práci na románu Tušení podrazu a zítra rukopis odevzdávám v nakladatelství Albatros, kde ho vydají tak, abychom si nad ním mohli ťuknout skleničkou šampaňského na Knižním veletrhu, tedy v květnu. Opět postupuji systémem "betaverze". U tohoto románu je to už druhé kolo, první betaverze byla hotová loni a narazila na nevoli betatesterů. Celý román jsem přepsal, a tentokrát se nevole změnila ve voli a to mě těší.

Nicméně, zaráží mě, že tři nejpilnější betatesterky, Ljuba, Anna Marie a Hanička Knéblová, objevily strašnou spoustu chyb. Píšu "chyb", nikoli "chip", jak mám ve zvyku. V textu nemůže být napsané slovo "chiba", protože tuhle chibu chytne automatický opravovač chip. Jenže jsou tam záludné chyby, jako když například kvůli nějakému hromadnému nahrazování jsem změnil jméno Karel na Pavel, a protože tam vystupuje jak Pavel, tak Karel a jsou to dvě různé postavy, nastal monumentální chaos. Pěkná a obvyklá chyba je přehození "jsem" a "jsme". Jak píšu třemi prsty, velmi často písmena přehazuji. A to je ten správný test pozornosti, rozeznat, co je "jsme" jako my a co je "jsem" jako já. Klobouk dolů, před testerkami. Děkuji jim a vážím si jejich píle a pozornosti a dokonce úpornosti.

Jen to mě trochu mate, že každá z nich objevila jiné chyby. To je věru zvláštní. Vypadá to, že lidé jsou naladěni na specifický druh chyb a některé vidí a jiné nevidí. Já nevidím žádné, jak to tak vypadá. Z boží trojice mých testerek každá zachytila jeden segment. Jenže, co když je těch segmentů víc?

Zítra ponesu rukopis do nakladatelství a svěřím ho zkušeným rukám. A budu vzpomínat na svého kamaráda Petra Hejného, který kdysi pro týž Albatros dělal korektora a ten mi jednou řekl:
"Chceš vidět chybu? Podej mi libovolnou knihu a otevři ji na libovolné stránce."
Poslechl jsem. Petr se začetl a po deseti vteřinách ukázal prstem.
"Tady ji máš. Můžem to zkusit znova, ale je to nuda. Na každé stránce každé knihy je přinejmenším jedna chyba."
Co to znamená? Copak se tam ty chyby rodí? Opravy chyb, to je něco jako cesta za ctností. Snažíme se, snažíme, ale stejně jsme hříšní až běda!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena