Ráno vypouštím pejsky, aby se vyčurali. Vždycky běží první Nora, jindy ale musí být první Gari, to je její zásada - být prga. Ono je to pochopitelné, protože Gari má jakousi esteticko-společenskou averzi proti čurání na zahradě. Takže dnes Nora běží, za ní Gari. Nora proběhne předsíní a vyběhne už otevřenými dveřmi ven. Gari už je taky skoro venku, ale zarazí se. V předsíni leží nedaleko zásobárny granulí několik granulek. Šmejdí, hledá, žere. Pak se vrací Nora a běží do kuchyně. Gari se na ní hned zařadí. Ještě se po mně ohlédne: co tak koukáš, pane? Tak jsi to přece chtěl, nebo ne?

Věrnost

Jsem teď - doslova – na pár dní sám doma, protože Ljuba je ve Znojmě a hraje tam divadlo. Hospodařím s pejsky sám. Nic převratného se neděje. Večer, když udeřila devátá, pejskové se domáhali vstupu do ložnice. Oni znají hodiny, vědí, kolik je hodin, a chtějí spát. Pustil jsem je, Gari zalezla do svého pelíšku a Nora taky do svého.

Já si vytáhl nějaký film a pustil jsem si ho. Za chvilku slyším ťap ťap, a už tu byla Nora, věrný to psík. Lehla si ke mně na kanape, hlavu položila na klín a dívala se taky. Dokoukali jsme a šli jsme spát. A kdepak byla Garinka? Ne, v posteli nebyla, to nedělá. Ale zalezla Noře do pelechu a zachrula se do její deky. Musel jsem zřídit pořádek, ty půjdeš do svého, ty zase do svého pelechu a já, já taky zalehl do svého. Vše potřebuje mít svůj řád.

Světlušky

Už se brzy stmívá, a stává se tedy, že jdu na večerní procházku potmě. Netáhneme nikam daleko, jen na posekané pole u nás za Šmoulovem. Jdu alejkou mezi dvěma poli k lesu a pejskové běhají po té široké pláni. Mají světelné obojky, Gari svítí červeně, protože je čertík, Nora má modrý obojek, aby každý viděl, jaký je andílek. Tak tomu bylo i včera večer. Jdu alejkou a ve tmě kmitají dvě tečky, červená a modrá.

Pak se podívám pořádně a vidím: jedna červená a dvě modré! V tom musí být nějaká čertovina, nebo přinejmenším andělovina. Otočím se tedy a jdu zpátky. Opravdu, dvě modrá světélka. Je to jasné, někdo je taky na procházce s pejskem a ten jeho pejsek je, jak vidno, též povahy andělské.
Dopadlo to dobře, stačilo zavolat a jedna modrá tečka přiběhla a byla to Nora.
Vždyť říkám, že je to andílek.

Ziminka

Málo platné, rána jsou už mnohem chladnější, než byla ještě nedávno. Také slunce zapadá hodně brzy a od víkendu to bude ještě o hodinu dřív… Je chladno neboli ziminka a tu nemají pejskové rádi.

Ráno otevřu domovní dveře. Oni vědí, že se ještě nejde na procházku, jsem v pyžamu a županu a v pantoflích. Nicméně i na zahradě se dá podnikat leccos zajímavého, je tu příležitost k vyčurání a občas se vyskytne nějaký ten drzý kosák, toho je třeba prohnat. Ovšem nesmí být ziminka.

Ta se pozná díky teploměru umístěnému na špičce nosu. Stačí vystrčit čumák ze dveří a ve věci ziminky je jasno: je tu! Čumák vystrkuje Nora, Gari stojí o půl psí délky pozadu a pozoruje Noru. Opatrné vysouvání, následuje provedení měření, analýza a prudký ústup.
Venku je ziminka!
Mohly jste se mě zeptat. Já bych vám to řekl dopředu.