Do ranní probíhačky po louce na Oleškem se nám vloudila matematika. Dorazili jsme tam v počtu tří, tedy já a Gari s Norou, a vida, oni už tam úřadovali kamarádi v počtu čtyř, Pepík s Věrou a pejskové Fanánek a Pepinka. Fanánek si hledí spíš tenisáku a běhá za ním v té frekvenci, v jaké je Pepík schopen mu ho házet. Zato Pepinka se náramně zajímá o Garinu a Norču.

Ohařky se ale nechtějí chlupatým mrňousem zabývat. Krátce ji očichaly a pak vznešeně klusaly do středou louky, aby tam pátraly po myšičkách. Je to dost velká louka. Pepinka běhala sem a tam – ke svým pánům a pak za ohařkami a pak znovu, cik a cak, přičež se ty ciky a caky prodlužovaly.
Což mi připomnělo ty počty: Z Brna vyrazí rychlík do Prahy rychlostí 70 km/hod a z Prahy mu jede vstříc courák rychlostí 40 km za hodinu a mezi nimi létá moucha a kolik toho ta moucha nalétá, dokud… teď pochmurně dodám: dokud se lokomotivy nesrazí a nerozmáčknou ji mezi sebou. Ale takhle to v početnicích nebývá napsáno.

Zabahnění andílci

Možná, že bahno má pozitivní vliv na psí morálku – je to teorie bohužel odvozená jen z jednoho případu, a tak asi neobstojí před vědeckým soudem a nebude zveřejněna v časopisu Science. Ten případ je následovný:

Na procházku jdu s dvojicí čistých psů, vracím se s bahňáky. Otevřu branku, bahňáci se ženou ke vstupním dveřím domu. Kdepak, řeknu jim, nejdříve musíme do sprcháče. Pejskové bez zaváhání zabočí a běží k vratům do garáže. Už to byl první pozoruhodný jev.

V garáži máme hned za vraty vyzděnou malou vaničku a vyvedenou sprcho, voda pak jde trativodem zdí ven do zahrady. Do sprchy nastupuje vždy Gari, Noru musím přemlouvat, podávat kolkovanou žádost trojmo, občas musím zařvat a někdy dojde i na postrk. Tentokrát – Nora vběhla do sprcháče jako první a nechala se bez jakýchkoli keců osprchovat!

To se stalo při páteční oblevě, přes víken bylo na nule a nebylo nutné sprcháč použít. Uvidíme. Třeba nějakou relevantní korelaci objevím a na ten Science přece jen dojde.

Ráno odděleně

Včera ráno jsem byl sám s Gari a Ljuba byla na kratší procházce s Norou: tlapka není pořád ještě v pořádku a třeba ji šetřit. To rozdělení šlo snadněji, než by se zdálo, protože Nora lpí na Ljubě víc než na mě. Já byl o trochu dřív hotov a Gari, ta se hrne jako tank a je jí jedno, s kým půjde, kdyby ji chtěla vzít na procházku Godzilla, půjde s Godzillou, kdežto Nora půjde pokud možno s Ljubinkou.

Byly doma tím pádem dřív než já. Mrzlo, takže nebylo třeba udělat odbočku přes garážový sprcháč. Nora už čekala u dveří mezi předsíní a chodbičkou. Jsou prosklené a to, když nastane tahle situace, oba pejskové, když se spatří skrz sklo, skákají radostí, jako by se neviděli měsíc. Pak jdou svorně k miskám (Nora už dostala, vždycky dostane po návratu z procházky) a obě dostanou (musí dostat obě, aby Nora neměla ránu na duši), načež se začnou přetahovat o plyšového králíka. Úvod dne je za námi, můžeme začít žít.

Světlušky

Velmi si pochvaluji svítící obojky. Jdeme na poslední procházku už hodně potmě, Gari s Norou pobíhají po poli mezi naším Šmoulovem a lesem, běhají a pátrají po myšičkách a já zatím chodím ulicí Březovská a řídím zeměkouli. Zrovna jsem se zabýval vztahy Argentiny a Tasmánie s ohledem na dopravní situaci v Honolulu, když se ohlédnu a vidím, že moje světlušky pádí přes ulici a běží domů! Holt mě tam zadumaného ředitele zeměkoule neviděly. Nakonec jsme se šťastně shledali.

Ano, neviděly mě, já zato viděl je velmi dobře díky těm svítícím obojkům. Jak z toho ven?
Nezbude, než abych si taky pořídil svítící obojek.