Jel jsem v neděli do Hornbachu nakoupit nějaké zahradnické věci, zvláště pak nůžky. Vedete si někdo výčet, jakou máte spotřebu zahradnických nůžek? Neodvážím se ani odhadovat, jen žasnu. Nevynáším nůžky za hranice pozemku. Nestalo se mi, že bych v restauraci odložil na stůl spolu s mobilem zahradnické nůžky. Troufnu si tvrdit, že všechny nůžky mnou zakoupené neopustily perimetr dvou metrů od hranic pozemku – občas (jako třeba dnes) se musí stříhat keře přerůstající do chodníku.

Dobrá. Zůstanou na pozemku. Zapomenu je někde, nechám je ležet. To by ale musela zahrada být už plná zrezivělých pozůstatků. Nůžky se dělají z plastu a oceli. Nerozeberou je mravenci. Jaký je poločas rozpadu nůžek? Pět let? Deset let?

Za tu dobu by musela být naše zahrada nůžkami vydlážděná.
Zjevně dochází k jevu, jemuž učenci říkají nůžková vaporizace. A pokud neříkají, doporučuju jim, aby s tím začali, protože je to jediné racionální vysvětlení jevu, který jinak uniká do říše nadpřirozena.

Vlastním tělem

Málem se zase stalo to, co před ne moc dávnem: v sousedství vyjíždělo auto z elektricky zavírané brány. Naše holky vjely dovnitř a brána se za nimi zavřela – nikdo nebyl doma a já musel Gari i Noru s pomocí sousedky jednu po druhou přenášet přes plot. Tentokrát jsem si všiml včas, že auto vyjelo, brána se zavírá, kde jsou ty bestie, aha, uvnitř.

Taky máme takovou elektrickou posuvnou bránu. Má fotobuňku a posun přestane, když cokoli paprsek přetne. Což je obvyklá zábava našich pejsků. Takže: vidím že se brána zavírá, bestie jsou uvnitř. Vsunul jsem do mezery nohu, pak ruku, mávám, křepčím… brána se neúprosně dál zavírá.

Nezbylo než nastavit vlastní tělo. Ona je tam vždycky nějaká pojistka. Aspoň si myslím že vždycky. Tentokrát jo. Nastavil jsem mužnou hruď, brána se zarazila, Gari s Norou kolem mě proběhly.

Co by bylo, kdyby brána pojistku neměla? Byli by dva Neffové, dvě Hyeny...

Mluvte nahlas. Cože?

Pejskové mají výborný sluch, ti naši určitě, třebaže mají plácací sklopné uši. Stačí, abych v pracovně sklapl hokejky brejlí a Gari s Norou začnou ječet, že se jde na procházku.

Já jsem na tom hůř. Dopadlo to tak, že jsem se objednal na ušní a nejen to, opravdu jsem tam šel a nejen to, jsem objednaný na nějaké vyšetření jakýmsi aparátkem.

Přišel jsme do ordinace, byl tam pan doktor a hodná paní sestra a chovali se ke mně vlídně. Jenom mi bylo divný, proč tak řvou? On měl ten pan doktor zvučný baryton a sestra měla hlas taky pěkně zvučný, hluboko posazený. Nedalo mi a opatrně jsem se optal, co že tak hulákají.
“Jste přece na ušním, pane Neff!“ zněla odpověď.
Není pravda, že otázky nejsou nikdy pitomé, že pitomé mohou být vždy jen odpovědi.
V tomto případě to bylo naopak.

Patálie s klíči

Pokud se naší Gari a Noře zdálo, že s nimi v posledních dvou dnech nekráčím tak svižně jako obvykle, odhadovaly to správně. Byl jsem zasmušilý, protože jsem nemohl najít klíče.

Nad vodou mě držel jediný záchytný bod. V úterý jsem si byl v Alzaboxu ve Vraném vyzvednout balíček (vertikální myš k počítači, povykládám někdy příště) a domů jsem přijel. Bez klíčů auto nejede. Nikde jinde jsem nic moc nebyl. Všechny argumenty mluvily ve prospěch existence klíčů. Leč klíče nebyly.

Vyprávěl jsem to před chvilkou vnučce. Dominika pravila:
“Byly v kapse, že jo?“
Bystré to děvče. Mělo pravdu. Zeptáte se, proč jsem kapsy neprohledal?
Zeptáte se a tím mě přivedete do velmi rozrušeného stavu.
Co myslíte, že jsem celou tu dobu dělal jinýho, než prohledával kapsy?