Policajti na Evropské
Dopoledne jsem byl na tiskovce v sídle Olympusu v Praze na Evropské třídě. Jel jsem ze Zvole oklikou, přes fragment okruhu (další část by se měla začít stavět už příští týden, pokud "někdo nepodá stížnost", což by znamenalo další roky zbytečného ježdění centrem města) na Ruzyň, tam jsem zabloudil a dostal jsem se skoro až na letiště, než jsem se vrátil na správnou trasu. A koukám, všude policajti. Na mostě koukal polda dalekohledem. Rojili se na křižovatkách a byli i na tom místě, kde se bolševici pokusili zavést to, co měli soudruzi v NDR všude na výpadovkách, totiž stálé buzerační stanice.

Co tady dělá tolik policajtů, ptal jsem se sám sebe. Copak je zase nějakej Krištof?
Až když jsem dojel k Olympusu mi to došlo - pojede Putin!
No jo, Evropská toho zažila... Špalíry nahnaných dětiček s vlaječkami a co tři metry jeden fízl. Moje nebožka tchyně tam bydlela - po převratu, když poprvé přilétal papež, jsme měli odstřelovače v kuchyni!
Byl to celkem hřejivý pocit - nemuset vědět, že přijíždí či odjíždí státník... Nová generace to neocení, ale v nás to asi zůstane nadosmrti, ta pachuť... Doslova pachuť, vzpomínám, jak jsem jednou viděl na Smíchově kolonu s Ceauceskem, hnala se Lidickou třídou, pěkně prostředkem, po tělese, kudy jezdí tramvaje. Spousta limuzín, samozřejmě obrněný automobil OT 64 a koronární jednotka. Jak tak jeli po kolejích, zvedl se prach a lidi pak kašlali a kejchali.
Koho by napadlo, že potentáta jeho vlastní lidé postaví ke zdi i s jeho ženou a nasypou to do nich ze samopalu?
Málem bych zapomněl - Gorbačov slavil pětasedmdesátiny. Měli bychom mu věnovat vděčnou vzpomínku. On mohl taky stát u zdi a kdyby ho tam včas postavili, Putin by byl dnes neznámý generál KGB a v Kremlu by seděl generální tajemník, o jeho návštěvě, kdyby přiletěl do Prahy navštívit soudruha Štěpána, by jistě každý obyvatel metropole věděl.

Věčné hledání je náš úděl
Rád bych věděl, kolik let života jsem prohledal. Hledačství, toť vznešený úděl člověka, praví básník, a šťastný to básník, který nikdy nehledal klíče, jinak by to nedokázal napsat. Nedělní odpoledne bylo ve znamení "folie en deux", tedy "šílení ve dvou". Já jsem hledal diář, Ljuba lejstra od baráku.
Zatím jsem jen jednou v životě ztratil diář, spíš mi ho někdo ukrad a dodnes nechápu, kdo by to mohl být a proč by to chtěl udělat. Od té doby mám diáře velkého formátu., ty se snáze hledají. Marná snaha! Načež pomohla logická úvaha: ztratil jsem totiž nejen aktuální, ale také loňský diář. A došlo mi, že v loňském diáři jsem měl poznamenaný telefon šéfa autoservisu, kam jsem vezl v pátek na předjarní prohlídku obytný busík Volkswagen. Jel jsem tedy busíkem, vzal jsem si sebou loňský diář, aktuální diář, do servisu pro mne přijela Ljuba svým autem a bingo - moje oba dva diáře byly v kufru jejího auta. Prosté, že?

Ljubino hledání
bylo jiné a stejné - obé spojeno se zoufalstvím. Lejstra jsme měli oba v ruce. Vysloveno podezření, že já jsem je zašantročil, jako všechno, na to já odpověděl, že se lejster střežím, jelikož všechna okamžitě ztratím, a to vyvolalo jen nelad, ba žal.
Kde se lejstra našla?
V igelitovém pytlíku pověšeném na klice, se starým papírem, určeným pro tříděný odpad, jelikož my, lidé pořádkumilovní a akurátní odpad třídíme.

Irda nevidoucí
Občas se stane, že vidím to, co nevidí Bart nebo Iris - zpravidla proto, že přece jenom jsem výš, takže toho kocoura zašitého do uschlých kopřiv Iris dnes ráno opravdu nemohla vidět.
Jenže neviděla druhého kocoura, který šel na procházku s pánem a pejskem! Vskutku, bylo to tak - pejsek na vodítku, kocour (či kočka) capal/capala o metr napřed. Irda je musela vidět, nebyli od nás daleko, tak padesát metrů. Ale myslela, že to jsou dva psi - v životě by ji nenapadlo, že by mohla kočka jít s pejskem na procházku!
Stává se to málokdy a když se to stane, přijde pan Čapek a napíše o tom knihu.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena