Nora je na světě už sedm měsíců a pár dní a za tu dobu se stačila rozkoukat a leccos pochopila. Například se jí podařilo rozpoznat, co je nejméně žádoucí jev tohoto světa. Jsou to ptáci, a z nich zejména kosáci. Dívá se na ně přísně a občas se pokusí je ztrestat. Nedělá to jako kočka, tedy plíživě a ze zálohy. Jde na ně, takříkajíc, s bubnem a rozvinutými prapory. Má několik trestacích míst. Jedno takové místo je v levém předním koutě naší zahrady, nahlíženo od ulice, čelem k domu. No a druhé je v lese vlevo od cesty. Nora vběhne do lesa, na cestě se zastaví, nasadí ostražitý postoj a pak vběhne do křovin a podnikne v nich trestní okruh.

Kočky ji nezajímají. Ještě se nestalo, aby se za nějakou rozběhla – jako to dělala Iriska. Ta byla na kočky přísná, nicméně i při honu na kočku držela odstup, aby náhodou nějakou nechytila. Stávalo se, že některá kočka běžela jen vlažně a dokonce se zastavila a otočila se. Potom se Iris zastavila také a věnovala se pozorování krajiny.

Nora kočky nehoní a teď, kdy dřevorubci vyhnali srnky z dolní části vranských lesů k nám nahoru do zvolských lesů, nevšímá si ani těchto tvorů, kteří mají pár nohou navíc a scházejí jim křídla.

Není tam kosák?

První sníh

U nás ve Zvoli chumelilo jenom ráno, asi tak dvacet minut. Nestálo to za řeč a ještě dopoledne sníh roztál. Nicméně z hlediska dějinného to významná událost byla – Nora poprvé uviděla sníh. Velký dojem na ni neudělal, chovala se nenuceně, samozřejmě, jako by byla eskymácký tažný pes po osmi letech služby. Co se taky od ní dalo čekat, snad nějaké výkřiky typu "co je tohle za novoty"? Víc jsem to prožíval já. Ten sníh, spíš poprašek, to byla připomínka, že to sněžné hrablo, co máme vzadu za barákem v kůlničce, tam není pro parádu. Až napadne pořádný sníh, dojde na ně řada a pak se ukáže, jaký je vztah naší Nory k tomu bílému, chladivému.

Nejlíp je tomu se vyhnout

Případ se žábou

Máme u domu jímku pro případ velké vody. Když přeteče jezírko a všechno je pod vodou, voda se stáhne do jímky, tam už je automatické čerpadlo a to se zapne a vodu odčerpá ven na ulici.

Tam dole je žába

No a kontroloval jsem, jestli je jímka v pořádku, a ona v ní plavala žába. Zrovna pršelo a Nora trvala na tom, že chce ven, a tak jsme chodili kolem té jímky spolu. Dumal jsem, jak dostat žábu ven. Jímka je hluboká a úzká, nevejdu se do ní a na dno k žábě nedosáhnu. Zkusil jsem to tedy lopatou. Jenže ona žába se chovala vůči mým pokusům jí pomoci jako Řekové vůči evropskému penězovodu. Protestovala. Zmítala sebou a skákala zase zpátky. Vyzkoušel jsem rýč, ten má kulatější spodek a napadlo mě, že by přilnul ke stěně. Jenže žába pořád strkala nohy mezi ostrý okraj rýče a stěnu. Vyzkoušel jsem smeták. To vůbec nešlo. Takže nakonec zpátky k lopatě.

Žába stoupá vzhůru

To už žába pochopila, že je jí na lopatě dobře a povylezla, takže pokračování bylo jednoduché. Dostal jsem ji ven! Nora se s ní chtěla kamarádit, ale ona se vydala po svých. Podezírám ji, že směrem k jímce.
Adrenalinové sporty jsou návykové.

Pryč od psa!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena