Nebojte, nezpronevěřím se svým zásadám a ještě zítra se budu rozepisovat o naší nedávné cestě a pak už se budu věnovat vážným věcem - i tento týden se udály důležité věci, jako třeba včera, když jsme s Ljubou potkali krtka, nicméně ještě dnes a zítra budu cestovat.

Zážitek z Tibetu: hlavní město je Lhasa a to, co je u nás Pražský hrad, je v Lhase Potála, obrovské sídlo dalajlamů živých i mrtvých. Byli jsme se tam podívat takhle při dopoledni, odpoledne jsme měli jet do kláštera v Gandenu (ano, to je ten, kde bydlí onen pes, co nechtěl sežrat moji sušenku). Náš obvyklý průvodce zmizel, že prý musí někam pro razítko, a místo sebe poslal kamaráda, chlapíka zřejmě hodného a slušného, bohužel neznalého angličtiny. Navíc neměl mobil, jak se ukázalo, když jsme slezli po návštěvě paláce z kopce dolů do města na parkoviště a auto bylo pryč.

Hodinu jsme hledali auto, ten nekňuba průvodce se nakonec odněkud od zelináře řidiči dovolal, ten přijel k nám, utrmáceným a hladovým... Přijel a nezastavil. .
Nevěřil jsem svým očím. Ulice byla prázdná, na chodníku nikdo, jak by nás mohl přehlédnout? Rozběhl jsem se tedy za í ním, mával na něho a teprve po chvíli jsem pochopil, že mě vidí, ale nechce zastavit Ljuba ho dokonce zahlédla, že se mi směje.

Bílá mžurka hněvu mi zastřela oči. Přidal jsem do běhu, máchal gorilím způsobem ve vzduchu a řval, pochopitelně:
"Dobytku! Zastav, dobytku! Stůj, smrade!"

Nezastavil. Odjel kilometr na to původní parkoviště, odkud odjel na oběd, aniž komu co řekl.

Poctivě řečeno, ano, Tibet krásný, plný zajímavých památek. Ale pakáž motající se kolem turistického ruchu je ta nejhnusnější banda všiváků a grázlů, jakou si dovedete představit. Příhod o té svoloči bych mohl sepsat tucty, ale nebojte, jak jsem slíbil, zítra naposledy.

Loučení s Tibetem
Nakonec jsme zakotvili v Zhangmu, což je všivá díra na tibetsko-nepálské hranici, nacpaná do úzkého údolí řeky Bhote Koshi. Zde jsme měli strávit poslední noc na tibetském území a nazítří se uvidí, zdali nás průvodce přidělený z moci úřadů opustí svou roli líného, neochotného podraznického padoucha, roli, v níž doposud tak skvěle vynikal. Uložili jsme si věci do zapáchajícího hotelového pokoje, zkontrolovali, zdali i zde jsou čtrnáct dní nevyměněná prostěradla, ano, pozůstatky pubického ochlupení a charakteristické vlhké skvrny byly jak se patří na svém místě, takže i tuto noc strávíme ve spacácích. Stěna dělící pokoj od sprchového kouta tentokrát nebyla plesnivá, odtok více méně fungoval.

Naproti hotelu byla restaurace. Nahlédli jsme do ní, avšak moc povzbudivě nevypadala. Vydali jsme se tedy křivolakou ulicí vzhůru. I tam byly podniky podobného typu, avšak při pohledu na netečné tváře Tibeťanů připravených nás oškubat s rutinní lhostejností hospodyně jsme se raději vrátili do té původní restaurace.

Tam seděli tři Holanďané, manželský pár s dcerou. Dcera ždímala zbytky elektrického proudu z akumulátoru své počítačové hry a na čele měla jasně patrný nápis NEVER MORE. Její matka měla vyhaslý zrak a okoralými rty šeptala jakési modlitby. Otec rodiny nám pak vyprávěl, jaké máme štěstí, že bydlíme v tak skvělém hotelu. On, když se pokusil pustit vodu z vodovodu, kohoutek ztrhl a ukázalo se, že je nasazen do díry vysekané do zdi.

"Neztrácejte naději, přátelé," říkal nám. Už v kraji byl a vyznal se. "Zítra už budeme v Káthmándú. Na tohle všechno," mávl kolem sebe, "na to zapomenete. V Káthmándú je krásně. Tam začnete žít."
A měl pravdu. Takže pamatujte: Když Tibet, tak Nepál!

Jak jsem fotil krupobití

Přitom to začalo tak nenápadně, ba krásně. Nebo dokonce...
Začalo to pitomým vtipkouváním a vše, co přišlo, beru jako boží trest. S kamarádem, co bydlí kousek od nás v Ohrobci, jsme vtipkovali na téma, že by bylo dobré v téhle povodňové době jet autem podél řeky, ve Vraném a na Jarově do Zbraslavi, a z auta na lidi strouhat mrkvičku a provolávat:
"To máte stažené zadky, co? Heč, my bydlíme na kopci!"
No a přišla neděle večer. Ještě pozdě odpoledne táhly po obloze nádherné mraky. Večer jsme s Ljubou jeli něco nakoupit do Prahy a když jsme se vraceli ke Zvoli, obzor se zatáhl a začaly blesky. Dívali jsme se na ně z auta a já se těšil, že přijedeme domů, vytáhnu stativ a na dlouhý čas si nějaký ten blesk vyfotím. No a když jsme dojeli, začalo hustě pršet a v poslední chvíli jsme stačili zapadnout do dveří. No a pak začalo krupobití. Tohle je první snímek. Kroupy padaly i na mne, takže jsem si na víc než na jednu fotku netroufl.

Přeběhl jsem k druhému východu do zahrady, ten mám z ateliéru. Odtud jsem pořídil druhý snímek ve chvíli, kdy se krupobití na chvilku uklidnilo. To, co na fotce vypadá jako Měsíc, bude nejspíš kapka na objektivu. To jsou věci, které v takové chvíli neřešíte. To temné vpravo, nad tím kulatým smrčkem, je zatopený trávník a hladina zátopy rychle stoupá.

No a pak se spustilo peklíčko, krupobití se obnovilo v plné síle. Celý dům se otřásal. Máme ve střeše ne méně než devět veluxových oken. Co udělám, když začnou praskat? Nahoře začal naříkat pes. No a jakmile se krupobití uklidnilo, přišla průtrž mračen a voda prudce stoupla, až dostoupla... a zaplavila ateliér.
Nastala dlouhá noc, fotograficky nezdokumentovaná... Ale na tyhle dvě celkem k ničemu fotky dlouho nezapomenu.
Už po sedmé ráno jsem byl mezi prvními zákazníky a kupoval v OBI čerpadlo.
"Vezměte si tohle, to je osvědčené. Zrovna před chvílí si ho bral jeden pán."
Tak jsme si ho vzal a dobře udělal, funguje výborně... měl jsme ho mít o dvanáct hodin dřív.
No a ten pán, co koupil to první, je soused u nás v ulici - vlastně přes ulici. Taky na kopci.
Poučení:
Nevěřte na bezpečí kopce a nedělejte blbé fóry, pánbůh to nemá rád.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena