Prší a déšť si s blátem moc dobře rozumí. Když do toho vletí Nora, vzniká zvláštní živočišný druh zvaný zprasený pes. K odprasení psa máme v garáži speciální zařízení, něco jako sprchu – jenže Nora se bojí toho sprchového roztřepení, takže je to sprcha bez sprchy, česky řečeno šlauch.

Nemá ráda sprchování. Moc to nechápu. Nevadí jí déšť. Loužím se zpravidla vyhýbá, nicméně do nich ochotně vletí, když je třeba, a toho je třeba v průběhu procházky tak patnáctkrát. Její vztah k loužím je neměnný, nebere v úvahu okolní teplotu, takže je ochotná a schopná proběhnout louží i při zimním tání. No a pak přijdeme domů, Na polici vedle sprcháče máme položené frolíky... a sprchování, to je jediná chvíle, kdy Nora odvrací od frolíků hlavu. Je to pes vychovaný, takže do sprchy vstoupí sama, není třeba ji tam rvát. Ale tváří se při tom jako boží umučení – v proudu čisté a hlavě teplé vody!

Bum do hlavy

Kocour vyběhl zpod auta, Nora za ním, on přeběhl ulici a šup na plot a Nora to neubrzdila a napálila to čumákem do podezdívky. V plné rychlosti. Pekelná rána, povalilo ji to na bok, ale hned byla na nohou, ani hlavou nezaklepala. Ani nekvikla.

Stalo se padesát metrů od našich vrátek a já od toho stál deset, patnáct metrů. To jsou ty situace: semele se to tak rychle, nestačíte hnout prstem. Poučení z toho žádné. Nepřestaneme chodit naší ulicí. Nora nepřestane honit kocoury. Mimochodem, moc dobře jsem si všiml, že ona toho kocoura honila velmi vlažně, rozhodně to nebyl její plný trysk. Spíš jen tak vlažné popoběhnutí. Jako by ho čumákem tlačila před sebou. To asi byla příčina toho bum do hlavy, že ho měla těsně před očima a neodhadla vzdálenost. Kdyby ho chramstla a zaklepala jím...

Neudělala to. Což je bezesporu dobře a na to bum do hlavy už jistě zapomněla.

Podgerem ve Francii

A jsem opět tady, zpátky z Francie, kde jsme s Ljubou pobývali dva týdny, chvilku v Alsasku a Beaujolais a delší chvilku ve Francouzském středohoří. Podgerských momentů mnoho nebylo, nicméně jeden byl pěkný a o ten se s vámi podělím.

Puy Mary je hora, přesněji vyhaslá sopka v kraji vyhaslých sopek. Vysoká je nějakých osmnáct set metrů. Pod ní je sedlo a do něho míří hned tři silnice. Až do dvanáctého července bylo sedlo zavřené pro auta, protože tam opravovali silnici. Nicméně Puy Mary nás pokoušela, a tak jsme se na ni vypravili na kole. Tábořili jsme v kempu na břehu říčky Jordanne u vesnice Mandailles Saint Julien asi o osm set metrů níže, deset kilometrů od sedla.

Čímž je dáno vše, desetikilometrové stoupání s převýšením osmi set metrů, pro vrchaře nic, pro našince, no, dejme tomu pěkný záhul. V půlce mi bylo už docela slušné horko a začal jsem laborovat s čepicí, tedy spíš s kloboukem, mám ho ještě z Namibie, koupil jsem si ho tam u pumpy. Od pátého kilometru jsem si ho popouštěl na záda, visel na šňůrce, na kilometru šestém jsem si jím otíral obličej a na sedmém jsem zjistil, že ho nemám.

Otočil jsem se, abych ho hledal. Víte, co to znamená ztrácet výšku? To byl přesně ten případ. Sjel jsem níž o dva kilometry a klobouk nenašel. Rozloučil jsem se s ním v duchu a supěl nazpátek do kopce. Ljuba už na mě čekala na devátém kilometru. Tam že se vyfotíme. No a vida, klobouk jsem našel – měl jsem ho zastrčený v kapse!

Konec dobrý, všechno dobré. Tím podgerismus končil. Pak už přišla jiná dramata. Slunce zašlo, přišel mrak, začala bouřka a s ním prudké krupobití. Ten se hodil, ten milý, ztracený a ne zas tak moc ztracený klobouček!