Nechápu, jakými oklikami evolučního vývoje přišel pes na to, že mu lízání rány pomáhá. Momentálně tu máme lízače dva, Gari i Noru. Garinka má dvě ranky na tlapce a Nora se někde drápla na stehně. Jde o poranění nepatrná, ale jedna jako druhá se svými jazyky snaží dodat ráně vážnosti a významu.

Ono se to nestalo poprvé a však taky nepochybuji, že to nějak, tím chci říct dobře, dopadne. Ale jde mi o ty evoluční procesy. Vždyť předkové našich milých domácích pejsků běhali po lese a lovili kořist. Zcela určitě se každý z nich občas někde drápnul a zranil. Rodová zkušenost zapsaná do genetického kódu by jim měla navždy vtisknout imperativ: nech to být, jinak se rána zhorší a ty bídně zahyneš.

Třeba to tam někde v tom kódu je, ale ti naši pejskové ten kód blbě čtou.

Kruté zacházení

Musím přiznat, že jsme se včera zachovali vůči pejskům krutě a od krutosti nás neodradily ani jejich zoufalé pohledy, ani kvílení. Naopak, pokračovali jsme sveřepě a neoblomně.

Natírali jsme totiž plot gelovou barvou Caparol, odstín fenstergrau. Pejskové věděli, že je to úžasná příležitost ke zprasení, takové natírání plotu! Vyválet se v hnoji, to je pěkné, ale shodit na sebe plechovku caparolu fenstergrau, to je trefa, to je haupttrefa! Proto byli celí nažhavení a proto ty zoufalé pohledy, proto kvílení, museli být za plotem – na zahradě, kdežto my jsme malovali z ulice.

Malovali jsme několik hodin a já si připomínal tu scénu z Toma Sawyera, kdy Tom maluje plot a přiměje kamarády, aby ho nabarvili za něj a ještě mu za to zaplatili.

Pořád jsem vyhlížel, kde se ten Knébl objeví... a on nikde.

To zase bylo kruté vůči mně, ale vyčítat mu to nebudu. Jen trochu.

Myšičky

Pole kolem Zvole jsou už z větší části posekaná, úroda sklizená. Dá se po nich běhat a žije na nich miliarda myšiček obývajících příslušné množství děr. Ty je třeba všechny zkontrolovat a ty nejzajímavější vykopat a myšičky...

Nevím, co se dělá s myšičkami. Deset let (bezmála, ano, v září 2005 jsme se do Zvole přistěhovali, já s Ljubou a tehdy s Iriskou) jsem svědkem pátrání po myšičkách, deset let postávám na okraji pole ledva posekaného a snažím se pejska přemluvit, aby už té zatracené myši dal pokoj, deset let to trvá a ještě nikdy pejsek žádnou myš nechytil.

Takže nevím, co by s ní udělal. Sežral jako kočka? Přinesl domů? Anebo se s ní dal do řeči? Třeba se to někdy dozvím.

Rotování v lese

O víkendu jsem byl doma s pejsky sám, Ljuba byla služebně pryč. Udělal jsem plno práce (dávám dohromady sbírku svých arkadských povídek a napsal jsem dvě nové – nikoli ale z arkadského cyklu) a chodil s pejsky do lesa. V neděli dokonce čtyřikrát.

Ráno jdu a potkám sousedku z Černík, maminku naší kamarádky odsud ze Zvole. Poklábosili jsme a pak šli svou cestou. Kolem poledne jsem šel znovu a zase jsem ji potkal. Totéž se stalo odpoledne a když jsme v lese na sebe narazili počtvrté vpodvečer, asi bych detektivu Očkovi těžko vysvětloval, že je to náhoda a nikoli synchronizace dvou záletníků.

Ale náhoda to byla, ono se to tak někdy stane. Naše holky potřebovaly provětrat a Džerzina, to je ta kamarádovic fenka, zrovna tak.