Bruce Lee učil svoje žáky, že existuje kruh bezpečí. Pokud je nepřítel vně kruhu, máte čas na obranu nebo přípravu na obranu anebo máte čas utéct – to je zase rada velkého mistra karate Gičina Funakošiho. Pozorujete to v přírodě. V Masai Mara jsem to viděl mnohokrát: gazela se pase a travinami se plíží lvice. Gazela o ní ví. Je v klidu, protože je vně kruhu bezpečí. Lvice se přiblíží a o stejnou vzdálenost poodejde gazela.

Ukázku kruhu bezpečí mi předvedla včera Nora. Potkali jsme na lesní cestě paní se psem. Paní byla malinká, pes velký, černý a chlupatý. Malinká paní měla toho hafana na vodítku. Omotala vodítko kolem stromu – bože, kolikrát já tohle dělal s Bartem, kolikrát jsem se poutal je stromu nebo lampě horolezeckým lanem!

Nora zůstala stát, chvilku scénu pozorovala a analyzovala a pak psa s připoutaným psem obešla širokým obloukem. Jak širokým? No, byl to obvod kruhu bezpečí. Nora ho má hodně, hodně velký. A Bart?
Bartíček neměl žádný.

Příhoda na parkovišti

Parkoval jsem včera na Pankráci, na Budějovické ulici. Tam se parkuje na pruhu uprostřed ulice, najíždíte z obou stran, zleva, zprava, auta stojí čumáky proti sobě a za zadkem jim další auta jezdí do města nebo z města. Tak jsem taky tak zaparkoval, auto mi půjčila Ljuba, svoji červenou hondu. Nikde nikdo nebyl, šel jsem tedy po svém a když jsem se za čtyřicet minut vracel, zahlédl jsem osobu v žlutém hacafraku. Mávl jsem na ni, že jí zaplatím parkovné.
"Stojíte špatně," kárala mě osoba.
"Jak to, špatně?"
"Přejel jste tuhle čáru," ukázala.
Opravdu, osou parkovacího ostrůvku vedou dvě čáry, od sebe asi metr.
"Kdyby tudy jel vozíčkář, kvůli vám neprojede!"
"Proč by tudy měl jet vozíčkář?"
"Vozíčkář může jezdit kudy chce!" Rozhlédl jsem se. Ano, stál jsem asi třicet centimetrů přes tu čáru. Jenže vedlejší auto taky, a naproti auto taky a za mnou pět dalších a přede mnou osm. Ukázal jsem na ně osobě a usoudil, že by musel vozíčkář jet jinudy, že tudy by projel leda Hurvínek na kolobrndě.
"A co tahle auta? Ta stojí taky přes čáru."
"No jo," řekla osoba, "ale ty můžou."
"Proč?"
"Protože jsou velký!"
No a mám to. Dobrá vyučená. Příště si vezmu na cestu do města rodinného bentleye. Zaparkuju ho přes čáru a zadkem do půlky vozovky.
Jen aby ta osoba měla službu.

Tak to je fofr

Noře bude za pár dní deset měsíců. Váží dvacet kilo a na tuku z jejího těla byste si neusmažili ani kolibří vajíčko. Jak je to dlouho, kdy nedokázala dohonit zlatou retřívřici Sally. Dneska ji nechytí dalmatin Fanánek.

To všechno ale jsou jen subjektivní pocity. Je rychlá? Ano. Dokáže za pár vteřin vyběhnout přes vrstevnice do strmého kopce, prakticky po stěně rokle, na jejímž dně teče Zlatý potok? Kolikrát si zamane a věřte, že si zamane mnohokrát. Ale co je to rychle?

Odpověď dá tato fotografie Hodil jsme jí klacek do louže a ona se za ním rozběhla. Všimněte si, že voda z toho prvního cákance ještě nestačila opadnout, kapky jsou pořád ještě ve vzduchu, a ona je už o půl druhého metru dál. Čekal bych, že v tom fofru dokáže louži proběhnout a zůstat suchá... ale tak daleko to nejde. Suchá po procházce rozhodně není a čistá už vůbec ne. Ale šťastná, to určitě.

Voda nestačila opadnout!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena