V mobilu mám appku, která má pekelný název ZDRAVÍ. Počítá kroky a od nich odvozuje nachozené kilometry, Začínal jsem na šesti denně. Snažím se nachodit nějakou rezervu, abych si mohl ulevit, kdyby na to přišlo. Takže ze šesti bylo sedm a jak se rok s rokem sešel, mám denní penzum devět kilometrů. Pročež dnes mi ZDRAVÍ ukazuje jedenáct celých dva.

A to je co říct, protože ráno jsem vyrazil do čerstvě zasněženého a to se fakt blbě chodí. Pejskům to nevadí. Já si říkám, že by ta appka měla mít nějaký koeficient. Kilometr ve sněhu, sakra, to dá víc práce než kilometr na suché cestě. A pejskové? Všiml jsem si toho už dávno. Jim je jedno, kde běhají. Na suchu jako ve sněhu. Nejhorší to musí být v obilí. To skáčou jako delfíni. Jestlipak taky mají nějakou svoji appku? Rád bych ji viděl. Nebo raději ne. Upadl bych do hluboké deprese.

Cvičení ve čtyřech

Nadále cvičíme tai-ti cvičení přes internet, v pondělí, ve středu a v pátek se scházíme v maličké partičce, každý z nás má instalovaný mobil nebo notebook s aplikací ZOOM: vzájemně se vidíme, Jirka Knébl předcvičuje a už to jede, jak nás to náš shifu Tomáš Veselý učí.

Když to okolnosti dovolí, na mé, zvolské straně cvičíme ve dvou, Ljuba a Já. Nebo taky ve třech, to když přijde Nora a položí se nám k nohám. Nebo ve čtyřech, jak se to stalo včera, kdy přišla i Gari a taky se položila k nohám. Nezůstalo při tom. Gari se chce položit nohám tam, kde leží Nora, protože tam je to lepší, a pak Nora dostane nápad kousat Gari do tlapy a místo položení je to jakýsi chlupatý vír.

A my dál zvolna pokračujeme v relaxačním cvičení za zvuků chlácholivé čínské muziky. Ano, správně jste to uhodli, je to lázeň pro tělo i duši.

Kupodivu, kupodivu

Podivovala se žena, že mám bílé povlečení na kanapi v pracovně bílé. To jsi nepustil ty dvě bestie, aby se válely?

Ale ano, pustil. Jenže sníh je bílý. To dneškem skončilo… a skončila bělost povlečení na mém kanapi. Že bych bestie na kanape nepustil, to jaksi nepřichází v úvahu. To spíš bude bláto bílé.