Sedíme večer u krbu, Iris si hoví na pelechu číslo 3 u prosklených dveří vedoucích do zahrady. Probíráme události dne. Najednou Iris zvedne hlavu a přísně hledí do tmy.
Víme, kolik uhodilo.
Na základně strategického letectva by se rozblikala červené světla, začala by ječet siréna a strojový hlas z reproduktorů by monotónně opakoval: "Toto není cvičení. Toto není cvičení. Červený poplach, červený poplach."
U nás to je jinak:
Kocouři přicházejí. Kocouři přicházejí.
Nevím, jaký radarový systém upozorní Iris, že se blíží hrozba, která je namířena proti základům smyslu a existence našeho domu a našich životů. Podstatné je, že takový systém existuje a Iris včas upozorní. Vstávám, jdu otevřít a Iris se vyřítí do tmy. Po nějaké době se vrací. Vpouštím ji dovnitř a ona uléhá na pelech číslo 3 a spokojena svým výkonem usíná.

Nicméně naše antikocouří ochrana není bez mezer. Onehdy mi Ljuba hlásila, že se zrzavý kocour, ten nejzlejší a nejdrzejší, procházel po terase. Hned poté jsem se začal shánět po naší myši, o které jsem si tak dlouho myslel, že je to rejsek, až se ukázalo, že je to nejspíš myšice lesní Apodemus flavicollis. Že ji ten zrzavý kocour sežral!
Ba ne, nesežral. Zvířátko jsem včera zahlédl paběrkovat u úpatí našeho krmítka. I to má svoje radary a včas se schovalo do své nory pod kamenem.

Život s čarodějem a profesor Freud
Ze soboty na neděli jsme s Ljubou hlídali Mikýska, pětiletého synka naší kamarádky. Maminka Mikýska přivezla, v tašce měl životně důležité potřeby: pyžamo na večer a prádlo na převlečení na druhý den, mýdlo, pastu a kartáček na zuby, jakož i ručník a čarodějnou knihu. Tlustou, s návody na kouzlení a kouzelnickou hůlku.
Večer jsme strávili vymýšlením zmutované želvy. Tedy, Mikýsek vymýšlel zmutovanou želvu a já poslouchal a litoval, že vedle mne nesedí profesor Freud. Ten by popsal půl notesu, kdyby poslouchal vyprávění toho děcka o želvě, která má šulíny místo očí a oko místo šulína a kouká šulínama a čůrá okem a vzadu má místo zadku výstřih.
"Výstřih?" nechápu.
"No jak ženský mají prsa, tak to co je mezi nima je výstřih a tím ta zmutovaná želva kadí!"
V tom okamžiku by profesor Freud zlomil tužku a šel si šňupnout kokain.
Večer jsme Mikýska ukládali. Museli jsme mu dát matraci na zem, bál se, že z postele spadne. Tím se obnažil lamelový rošt postele.
"To musíme přikrejt," děl Mikýsek přísně.
"Proč to, Mikysi?"
"Protože v noci odtamtud vylejzají příšery."
Rošt jsem přetáhl dekou a vskutku, ráno Mikys o žádných vylezlých příšerách nereferoval.
Dopoledne ho maminka zase odvezla a spolu s ním pyžamo na večer a našpiněné prádlo, mýdlo, pastu a kartáček na zuby, jakož i ručník. Čarodějnou knihu zapomněli. Musím si přečíst aspoň pár stránek.
Možná, že mne ovlivní, k potěše profesora Freuda. Jestli budu psát o zmutovaných želvách s výstřihem místo zadku, budete vědět, odkud vítr vane.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena