Kdepak ta holka je

V pátek bylo divné počasí. Telefonoval jsem si s Davidem. Hlásil, že je v Praze bouřka, slejvák – ve Zvoli svítilo sluníčko a jsme vzduchem 20 km od sebe. No a bouřka přišla odpoledne. Zrovna jsme se vrátili z procházky, Nora se uvelebila u vchodu, tedy venku u vchodu, Gari na svém křesílku. Nechal jsem otevřené dveře jak vchodové, tak ty zadní. Pak jsem šel kam jinam, než k počítači.  Za chvilku přišla ta bouřka.

Po minutě jsem si řekl, že se půjdu podívat na pejsky. Dole jsem našel Gari na křesílku. Sakra, kde je Nora? Měla oboje dveře otevřené… Zůstala venku.

Blbá! Tetelila se v lijáku zastrčená mezi auty… Následoval froté ručník, chlácholení, dobrota… Kéž by mě osud takto počastoval po každé kravině, kterou jsem v životě udělal...

Neviditelní psi
V lese žije miliarda komárů. Všichni se těší, až nás uvidí, pak se vrhnou na mne - a na Gari s Norou dřív, protože zásadně klušou napřed. A poštípou nás, co by jiného dělali, přese nás nebudou křidélky chladit (ačkoli to není tak špatný nápad, škoda že je jim cizí). Obstaral jsem si smrdutý repelent a funguj docela slušně. No a pro pejsky jsem koupil spec psí repelent, má vůni citrusu a je v tom konopí.

Napoprvé se nechaly postříkat, ale pak už byly poučené a jakmile vezmu střičku do ruky , nastává mizení hraničící s úprkem. Musím dopsat výrobci. Příští šarže nechť má parfém sraček, zvratků a zatuchlých ryb, nastane překotný zájem a výrobce prudce zbohatne. Já uprchnu do lesů a nechám se tam uštípat.

Vítači
Pejskové vítají všechny návštěvy, Přišel Knébl si zacvičit u nás na terase, štěkali. Přišel pan topenář opravovat kotel, štěkali. Ale ne moc a ne dlouho a hlavně – neskáčou na návštěvu. Tohle jsme je odnaučili už jako štěňátka.

Nicméně, o čem se chci zmínit: návštěva přijde k vrátkům, je poučena, že si má sama otevřít. Za vrátky stojí dvé psů. Návštěva se ptá – a nezdrhnou?

To je právě ono. Nikdy nezdrhnou. Stalo se nejednou, že jsme je zapomněli za vrátky, někdy docela dlouho. Nikdy nevzaly dráhu. Seděly u vrátek, žalostné, odevzdané osudu.

Ono taky, kam by utíkaly, co jim u nás chybí, hajzlyním?

Čichač
To bývala detektivka o čichačovi, pánovi nadanému extrémním čichem. Ráno jsem si připadal jako on. Na procházce s Gari a Norou jsem zavětřil a ucítil kouř. Ve Hřensku hoří a já to cítím až u nás ve Zvoli!

Pak jsme přišli domů a ve zprávách jsem četl, že kouř je cítit až v Praze. Cítí ho všichni. Ach jo, chudák Hřensko. A chudák já, myslel jsem si, že jsem něco extra...

Kočkeni
My máme pejsky, Jiří Knébl kočkeny, kocoura (zrzavého) a kočku (černou). Ráno jsem ho navštívil a musím uznat, že na těch kočkenech něco je. Seděli jsme s Jiřím na balkóně a dívali se do letního kraje a oba kočkeni kolem nás plynuli jako chlupatá oblaka. Taky jsem si pochoval – to se mi s našimi hejhulyněmi nemůže stát.

Že bych instaloval k nám kočkeny? Kdepak. Na to si příliš vážím pohody, i s hejhulyněmi.