Občas se stane, že se Garina zdejchne. Pak se jdu podívat, jestli nejsou otevřené dveře ze zádveří do garáže. Tam jsou pytle se psím žrádlem a ona ví, že je snadné do pytle vykousat díru a samozásobit se. Pak se jdu podívat do ložnice, kde jsou pelechy. Nejčastěji ji najdu v pelechu a to je v pořádku. Někdy leží na ustlané posteli a to pak následuje přísnost, koukej mazat, zatracená vopice, to je ono nejčastěji frekventované úsloví.

Nebyla ani v garáži, ani na pelechu. Pravda, postel nebyla ustlaná v tom smyslu, že přes pokrývky nebyla přetažená deka. Pokrývky jaksi jen tak ležely. Mezi nimi se cosi černalo. Že by hlava? Ano, ta bestie mrňavá se zavrtala jak krtek do peřin a čuměl jí jen čumák! Vylezla a chovala se odevzdaně, jako když Hercule Poirot řekne: „Hraběnko de Moulis, skutečnost, že v kuchyni svítila žárovka, zatímco kolem Koherentovy vily jel autobus, vás usvědčuje z vraždy vašeho bratrance Huberta.“ Načež řekne hraběnka: „Podcenila jsem váš důvtip, Poirote“ a jde se nechat popravit, protože tehdy byla vražda považovaná za trestný čin.
Gari důstojně vylezla z peřin a odebrala se nikoli na popraviště, ale na svůj pelech vystlaný v podstatě stejnými peřinami, jaké jsou na posteli.

Došlo na nejhorší: fusekle

Zápasíme s vylízanou nohou naší Norinky. Je to nepříjemnost letitá, občas se stane, že si naše nervóza Nora líže tlapku tak dlouho, až si tam udělá ranku. Anebo si udělá ranku a lízáním si ji rozšíří, ve výsledku je to jedno. Řešení je jednoduché a nepříjemné pro všechny – trychtýř na hlavu, kdo má psa nebo kočku, ví, o čem mluvím. Vždycky se snažíme se tomu vyhnout nebo to minimalizovat. Mám pejsky pod dohledem po většinu dne a když píšu, jsou u mě v pelíškách, dohlédnu na ně. Ale co je to platné, staří chvilka a jazyk je jako struhadlo.

Takže večer rozhodla Ljuba, nastupuje fusekle. I tohle tady bylo, mockrát. Snad to pomůže. Jako mockrát. Pak se to vrátí. Jako mockrát.

Když vlají uši

Myslím, že by někdo měl svolat demonstraci se šibenicemi proti tomu hnusnýmu větru, co furt fouká. Dnes to bylo snad nejhorší, a táhne se to už spoustu dní. Proč nejhorší? Vyšli jsme s pejsky na třetí procházku – tu večerní, pejskové mají světelné obojky a já čelovku - a vlály jim uši jako prápory.

Ale vážně, když vlají uši, jde opravdu do tuhého. Však taky, když jsme vešli do lesa, začalo to tam praskat, takže jsem koukal z lesa co nejdřív vypadnout. Jenže mimo les vlály uši, v lese uši popadaly, ale praskalo to.

Vrátili jsme se domů. Tam ani nevlály uši, ani nic nepraskalo. Jenomže jsme se zase moc neprošli, něco za něco...