Jistě chápete, že dnes popíši, co kam čert může nastrčit.
Pravidelní čtenáři vědí, že vedu semináře o digitální fotografii v IDIFu, Institutu digitální fotografie. Nedávno jsem zahájil a včera vedl jeho druhé provedení na téma "Práce s perspektivou". Vodím posluchače do Vojanových sadů, kde fotografujeme s objektivy různé ohniskové vzdálenosti a učíme se využívat širokoúhlých objektivů a teleobjektivů - pozorujeme, jak zpracovávají prostor, jak zobrazují perspektivu.
Ve Vojanových sadech je cesta vroubená bílými lavičkami, vede hned od vchodu, tvoří osu parku. Tam se krásně s perspektivou pracuje.
Dokud nepřijde Dav.
Znáte to: než něco začne, čeká se na opozdilce a než se to vysvětlí a než se všechno rozběhne, uplyne jistě dvacet minut. Stejně tak bylo včera. Rozběhlo se to, fotili jsme - načež se dostavilo dobře osmdesát italských turistů. Přišli v jednom chumlu, postavili se doprostřed té cesty a žvanili.
Ne že by si park prohlíželi, nebo že by si sedli na lavičky a odpočívali, ostatně ono bylo tak pět stupňů, nad nulou, ale nám připadalo, že pod nulou! Ne. Oni tam jen tak stáli. Kolem sebe se ani nepodívali, jenom v chumlu žvanili.
Ono je to omrzí, vytrváme, řekl jsem si.
Neomrzelo.
Viděl jsem jediné východisko z nouze - přejít jinam. Oni hned na to odejdou.
Přešli jsme jinam.
Oni hned odešli.
Přírodní zákony zůstaly zachovány, aspoň jednu jistotu člověk má, že ve světě funguje...

Nestalo se, ale mohlo
Myslel jsem včera na chumelenici na dálnici a na hromadnou bouračku na Vysočině, která ve středu zastavila D21 v obou směrech. Třebaže jsem tam nebyl , troufnu si předpokládat, že na vině je obecný jev - arogantní rychlé ježdění bez rezervy. I ve sněhu se dá jet bez bouračky, jenže se musí jet pomaleji a ve větších odstupech. Tak je to jednoduché.
Vzpomínal jsem na to včera kvůli této příhodě: jel jsem od nás od Zvole a blížil jsem se k Břežanům. Už jsem se blížil k místu, kde v posledních dvou letech vyrůstá nová čtvrť. Spatřil jsem u silnice dva chlapy, vypadali jako povaleči, každý třímal v ruce láhev piva. Nebyli ve vozovce, stáli mimo silnici. Více méně z opatrnosti jsem vjel do protisměru - a v tu chvíli jeden z nich klopýtl, upadl a rozplácl se na vozovce, v těch místech, kudy bych jel, kdyby mě nenapadlo vyjet do protisměru. Byl to prudký pohyb, spíš pád než cokoli jiného. Kdybych jel normálně, tedy ve své směru, nedalo by se zabránit přejetí. Ten člověk unikl smrti jen proto, že jsem si dal rezervu, kterou by - odhaduji - většina těch bravurních jezdců pokládala za nesmyslnou. Takže se nestalo nic. Chlap se zvedl a potácel se dál, já jel taky po svých, do statistiky nehod nic nepřibylo. Ten chlap měl prostě štěstí.
Jistě, tohle se nedalo předvídat a kdyby k tomu došlo, velmi pravděpodobně by mě policie z ničeho nevinila. Jenže já bych dále žil s pocitem, že mi pod koly někdo zemřel. Každopádně mě to utvrdilo v přesvědčení, že dobře dělám, když si dávám rezervy a že je to důvod, proč jsem za pětačtyřicet let řízení auta neměl žádnou nehodu.

Kvete kandík psí zub
V těchto dnech na úbočí Medníku poblíž obce Pikovice kvete vzácná květina Kandík psí zub (Erythronium dens-canis). Slýchal jsem o ní od dětství a zařadil jsem ji do seznamu bájných bytostí, jako je jednorožec a pták Noh. Na kandík jsem ani nepomyslel, když jsme v sobotu v Kamenném Přívozu nastoupili na Posázavskou stezku, tedy turistickou trasu vedoucí po břehu do Pikovic. Šli jsme na výlet, Ljuba, náš pejsek Iriska a já, toť vše.

První zastavení bylo u muže s pilou. Cesta byla zavalena padlými smrky, oběťmi uragánu Ema.

„Trvalo to dvě minuty,“ vyprávěl. „Byli jsme po snídani, v devět ráno. Pak to přišlo. Podívejte na tu spoušť! Bylo na něm vidět, že je trochu pyšný na to, že je účastníkem dramatu. Zastavení druhé, o kilometr dále, tam, kde stojí chalupa a u ní je kladka a na kladce visí čarodějnice na koštěti. Potkali jsme Roberta, kamaráda ze cvičení taichi. I on měl v očích divý lesk.

„Ota je v Číně,“ hlásil. „Cvičí tam taichi u čínského mistra. Je ve Wudangu!“ Vám to asi mnoho neřekne, ale je to něco takového, jako kdyby Ota byl katolík a ministroval ve Vatikánu Svatému otci. Robert byl nadšený. „Spí tam na zemi v cele, kde je pět stupňů. Je v klášteře, mezi mnichy. Jí jednu misku rýže denně.“

Třeba ho mistr i tluče, napadá mě a dívám se na čarodějnici nad Robertovou hlavou. Je to plastová manekýna z výlohy, sedí na koštěti a třímá flašku fernetu. Myslím na čarodějnice a poslouchám Robertovo líčení blaženosti života v klášteře, kde se spí při pěti stupních po nášupu misky rýže. Dávám najevo závist a vyslovím přání, kéž bych mohl být na Otově místě, a jdeme dál. Potkáváme kamaráda Norberta. Už třetí muž se září v oku. „Kvete kandík. Viděli jsme kandík! Jděte se podívat na kandík!“

Až teď vstoupil kandík psí zub do okruhu naší pozornosti. Musíme ho také uvidět! Jenže není snadné objevit kandík ani na úbočí kopce nikterak velehorských rozměrů, jako je Medník. S námi pátrají dva mladí lidé, pán se slečnou či mladou paní. Pán láteří, že má pět dioptrií a skrz tlustá skla brýlí vidí tak leda borovici, nikoli kandík. Ten objeví až jeho družka. Tentokrát se šťastným jasem rozzáří jeho pětidioptriové brýle a on volá: „Pravil klasik, mučte si mě, trapte mne chlebovou polévkou, ale to mi nevezmete, že jsem viděl Rychlé šípy! A já viděl kandík!“ Pokračujeme v cestě a spatříme ještě mnoho kandíků a mnoho nadšených lidí. Lehají si na zem, aby mohli fotografovat zblízka. To už je mi jasné, že tuto sobotu se Medník stal magickým místem, kde osud naděluje nadšení, jež přichází z různých, mnohdy i nečekaných směrů. Po zelené značce stoupáme lesem a míříme k obci Třebsín. A tam, nedaleko vrcholu, potkáváme muže, který září blažeností od temene hlavy až po špičky bot, jako by ho obklopovala aura vídaná kolem světců. A taky mistrů taichi ve Wudangu.

„V Třebsíně v hospodě jsou vepřové hody. Jdu odtamtud. Ale pozor, v Třebsíně jsou hospody dvě. Hody jsou až v té druhé, tak se nespleťte. Už se toho hodně sežralo,“ připouští starostlivě, „ale třeba na vás něco zbude!“ Popřeje hodně štěstí a valí se dál lesní stezkou. Dorazíme do Třebsína. A tam nás naloží do svého favorita pán, který se jel přesvědčit, zdali vichřice něco neudělala jeho chatě. Září štěstím. Neudělala. A my se vezeme přes Krňany a Hostěradice a záříme štěstím, že jsme potkali tolik zajímavých lidí, viděli kandík a nemuseli zbývajících pět kilometrů pěšky.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena