Ještě o vichřici
Středeční vichr... Zastihl mě nedaleko Benešova - v autě, a věru jsem byl rád, že jsem nejel na motorce. Ve čtvrtek jsem slyšel několik historek o poletujících předmětech. Ostatně, i u nás doma poletovaly předměty, jak jsem se dozvěděl. Vichr povalil obrovský kořenáč s konickým smrčkem! Konickým, to není přelkep, konický, to je ten špičatý, co vypadá jako vánoční smrďací František. Ovšem tu nej-historku bude vyprávět ten pán, známý předáka party, která dokončuje práce na našem domě. Jel autem (prý to byl nějaký opel s nástavbou na střeše) a vítr ho dočista převrátil!

Na návštěvě
Večer jsme byli navštívit kamarádku a její rodinu, sestávají z manžela a množství dětí, psů, koček, ryb a želv. Na pohled to společenství vypadá chaoticky, ale je v něm přesný řád, patrný jen jeho členům. Například, někteří psi smějí být uvnitř domu a jiní jsou venku. Takže ve výsledku to vypadá tak, že sedíme uvnitř, ve velké přízemní hale, a okny kolem dokola na nás hledí zvířena vypuzená. Povídáme a kamarádka vypráví o - dejme tomu - Pepovi. To je labrador, který se zatoulal a najednou se objevil uprostřed této menažérie a místní policista, který už měl po službě a byl dokonce v pyžamu, se oblékl a přijel, Pepu identifikoval a odvezl domů a vrátil majitelům. Načež druhý den byl Pepa opět na návštěvě. Kamarádka vypráví, načež se podívá ven na vypuzené psy a kočky - a mezi nimi Pepa!
Takže kamarádka vstane a že odvede Pepu domů. Nabídl jsem se, že ho odvezu autem - na auto tak jak tak čeká úklid, odváželi jsme jím keříky a zeminu v pytlích a jaksi ztratil svůj původní charakter elegantního dámského vozíku.
Dobrá, jdeme tedy, kamarádka lapí Pepu, strčíme ho dozadu na plošinu, která vznikne sklopením zadních sedadel, mrštný synek vleze k Pepovi a drží ho, a jedeme. Není to daleko, asi tak kiláček. Přijedeme k domu, zazvoníme, Pepův pán vyleze - a Pepa nechtěl z auta ven!
Bylo to divné.
"Nezbijete ho, že ne?" ujišťovala se kamarádka. Pán uvrtí hlavou. Ne, Pepa, ve skutečnosti se jmenuje nějak jako Caruso, výprask nedostane.
Ale domů se Pepa nehrnul. Jeho další návštěva na sebe jistě nenechá dlouho čekat.

Do kina - V zajetí rychlosti
Konečně zase jednou do kina! V zajetí rychlosti, tak se překládá název filmu, který je v originále "The World Fastes Indian", tedy "Nejrychlejší Indian světa", přičemž Indian je značka motocyklů - dodnes vyráběných, viz jejich webovou stránku. Film natočený Rogerem Donaldsonem vypráví příběh novozélanďana Burta Munroa, který strávil 40 let upravováním svého motocyklu Indian z roku 1920, aby s ním překonal světový rychlostní rekord na solných jezerech v Utahu.
Musel to být velký oříšek, tento příběh. Divák ví dopředu, že Munro se nakonec do Utahu dostal, že v Bonneville rekord ustavil a pak se tam vracel a na Solném jezeře ustavil ještě mnoho rekordů, přičemž ten z roku1967 nebyl dodnes překonaný.
Efekt filmu vychází ze skutečně šílené chudoby pana Munroa, přičemž opravdu v jeho prospěch zde není nic: je chudý, starý, navíc nemocný na srdce a jeho závodní stroj pochází z roku 1920. Na rychlostní stroj ho přestavěl na koleně, v maličké boudě v jakémsi Zapadákově. Sledujeme jeho odjezd do Ameriky a putování korunované příjezdem do Bonneville, kde není registrován jako závodník a kde mu stroj nechtějí převzít po stránce technické. Jenže je neslýchaně umanutý a navíc najde vždycky někoho, kdo mu pomůže. Je to něco jako "road movie", kde není ani jedna záporná figura, možná snad jedna nesympatická (taxikář po příjezdu do Ameriky). Jinak ale tento Munro, skvěle hraný Anthony Hopkinsem, najde všude pomocné ruce a nakonec tedy, jak řečeno, rekord překoná. Z hlediska stavby dramatu je to nemožné - jak se můžete dívat přes dvě hodiny na story bez záporáka? Ale ten záporák, to je právě ta chudoba, to stáří a s ním spojené choroby, takže jsme po celé ty dvě hodiny upřímně zvědaví, jak se to mohlo stát, že tenhle člověk s tímhle strojem a za těchto podmínek skutečně do Bonneville dojel a měl tam úspěch.
Díváme se na to jako na pohádku, která se zřejmě takhle nějak skutečně přihodila. Popis Munrova životního příběhu je také na webu.

Dva pohledy na Barta
Ve středu večer mě volala Irena, že Bart kulhá a že s ním půjdou druhý den k veterináři. Včera postupně volali oba, Irena i David.
Nejdříve verze Ireny, medicinálně shodná s tím, co mi pak říkal David. Jedenáctiletý má artrózu kloubů. Pan doktor mu předepsal nějaké léky a nařídil, že smí jen na maximálně patnáctiminutové procházky, pěkně v klídku, na vodítku. Jinak že je ve výborném stavu a nic mu nechybí.
V čem se líčení mé dcery lišilo od toho, co říkal o něco později syn:
Bart u doktora strašně zlobil, bylo to s ním šílené, pravila Irena.
Bart byl neuvěřitelně hodnej, vyprávěl David.
Přerušil jsem ho a řekl mu, že mi před chvilkou vyprávěla Irena, jak strašně zlobil.
"No, jednou zavrčel, když mu doktor zakroutil nohou, ale to bylo všechno," řekl David a pak už jsme spolu vzpomínali, jak jsme ho museli vždycky fixovat ve dvou na vyšetřovacím stole, jak jsme na něm museli ležet a veškerou silou se držet desky, jak jsme byli zpocení po tom zápase...
Tohle Irena nikdy nezažila...

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena

Ondřej Neff