I když je patálie – někdo na ní může vydělat. Tak třeba patálie s Garinčinou nohou. Musel bych se podívat do starých Hyen, abych si připomněl, kdy si rozřízla tlapku. Kulhá pořád, už je to jistě tři neděle, možná měsíc! Pan doktor nasadil pilulky. No a pilulky jsou z hlediska pejska cosi škodlivého, přinejmenším podezřelého. Musíme je tedy balit do plátkového sýra. Když Gari dostane sýr, musí ho dostat i Nora, to je přece logické?

Nahlas se o tom nesmí mluvit. Kdyby ten princip měl vejít v obecnější známost, jistě by se zrodilo v čísi střapaté hlavě: více takových rozřezaných tlap!

Ezau a Jákob

Starý zákon vypráví o starém slepém Jákobovi, který poznal po hmatu svého prvorozeného syna Ezaua. Ten měl nadmíru chlupaté ruce a stařec ho tedy mohl po hmatu snadno identifikovat. Že to nakonec dopadlo jinak, už nespadá do naší úvahy – jádro se týká metody, jak rozeznat jednoho od druhého.

Slepý nejsem, nicméně ráno se snažím toho vidět co nejméně, technicky vzato tedy nevidím. Slyším ťap ťap. Kdopak je to, Gari nebo Nora?

Ťap ťap ustane a po chvilce vycítím lehký dotyk převisu přikrývky.

To je Nora.

Ťap ťap ustane a po chvilce mě udeří dvojice pazhnátů do břicha.
To je Gari.
Nemožno se zmýlit.

Prolínání

Pejskové najdou kost. Nějak je to tak, že je svět plný kusů hovězích kostí a pejskové jsou schopni takové kousky najít. Když se tak stane a já na to včas přijdu, zakážu donést kost na pozemek. Musí zůstat před vrátky.

Pak ten kus najdu na zahradě. Smiluju se. Pejskové taky mají nárok na nějakou zábavu. Žižlejte tu věc na zahradě, ale je to outdoor hračka, rozumíte? Pejskové rozumí. Načež tu kost najdu v obýváku.

V obýváku to snesu. Je to kost už ožižlaná, olízaná, v podstatě je dostatečně čistá. Proč by neměla být na koberci? Ale jen v přízemí.

Teď je ráno a našel jsem ji v ložnici. No tak dobře, ale do postele... nikdy! Prolínání musí mít své meze.
Musí?

Deštník? Spíš skafandr!

Píšu tyto řádky dnes ráno, tedy je to reflexe stavu počasí v úterý 4. dubna v půl osmé. Pejskové leží na svých křesílkách a čekají na konec obřadu zvaného snídaně. Dnes jsme u snídaně kompletní, Ljuba nemá svoji ranní, která začínává i v pět ráno. Já mám první závazek v půl dvanácté. Prostě – ideální chvilka na pohodovou procházku s pejsky.

Zatím mi v tom brání šňůry vody, natažené mezi nebem a zemí. Zahradní jezírko je spolehlivý měřič intenzity deště. Nehlásí slejvák – to by se na hladině dělaly bubliny. Ale rozhodne to není žádné mrholení.

Pejskové mají křesílka u prosklených dveří, takže to taky vidí. Jsou klidní.

Oni to páni nějak zařídí. Vždycky to tak je, táhne se jim v jejich důvěřivých makovicích.

Já to vyřeším parapletem, i když by skafandr byl lepší. Ale vy to schytáte na holou!