Jak to teda bylo - verze moje
Tahle příhoda si zaslouží být vyprávěna nadvakrát. Nejdříve moje verze, potom přidám, jak vše vidí Ljuba.
Situace: Ljuba řídila. Jeli jsme na výlet a chtěli jsme auto zaparkovat tak, aby nepřekáželo. Sjeli jsme na betonovou cestu. Já bych ho nechal tam, jenže Ljuba nechtěla, aby auto překáželo i na té betonové cestě. Takže sjela mimo, ještě dál, na nezpevněnou cestu. No a když jsme se vrátili z procházky, chtěla auto otočit a vyjet s ním. Kola si hrábla jednou, dvakrát a pak už se točila naprázdno. Nabídl jsem se, že "jí s tím vyjedu". Jsem specialista na vyjíždění po bahně i ledu. Mám lehkou nohu.
Ne dost lehkou. Hrabalo to i mně. Nabídla, že zatlačí. To je mi nápad! Nakonec se vrátila k volantu ona a tlačil jsem já. Tlačil, rval suché bejlí a házel ho pod kola, našel jsem staré dlaždice, i nějaká prkna se tam válela, použil jsem je jako podklad i jako páku.
Úporně jsem pracoval - a zároveň blaženě vzpomínal. Jak jsem jel autem pro rodiče a při otáčení jsem v zimě zapadl do zmrzlé brázdy - když jsem se otáčel na poli. Nebo jak jsem uvázl v bahně na výletě s přítelem Kováříkem, tenkrát tlačil on, neměl ještě řidičák, auto mělo zadní náhon, on byl chudák celý omítnutý. Anebo jak...

Pak jsem si uvědomil, že mě několikrát zachránily koberečky.
"Cože? Koberečky? Do bahna? Nikdy!" zvolala Ljuba, když jsem jí to navrhl.
Zachránily nás koberečky. Vyjeli jsme, velmi klopotně. Koberečky se proměnily v koule bláta.
Nechali jsme je tam. Příhoda se stala v neděli. Pro koberečky jsme se vrátili s velkým igelitovým pytlem včera. Dnes je budeme mejt.
Tak na hoďku a půl práce.

Jak to teda bylo - verze Ljuby
Psal jsem tu o tom, jak Ljuba zapadla do bahna s autem a já svým důvtipem, silou, vynalézavostí, úporností vůle (atd. asi 100 dalších vlastností) jsem auto vytáhl z bahna. Zde je verze, jak to vidí Ljuba:

(Verze, kterou dámy pochopí).
Ano, já "paní opatrná" jsem opravdu neopatrně zaparkovala v bahně. Zkusila jsem lehkou nohou na plynu vyjet. Můj milovaný muž nejprve prohlásil, že má svou nohu ještě lehčí a že s tím vyjeden, ale mé dosud čisté autíčko se stále více a více bořilo do mazlavého jílu.
"Zajdu sehnat nějakej traktor," prohlásila jsem , přesvědčena, že to v nedaleké vsi nebude problém.
"Blbost," řekl můj milovaný muž, "to zvládnem."
Začal pobíhat v bahnitém terénu a lámal oschlé traviny a házel je pod kola. Nechtěla jsem nečinně přihlížet, tak jsem se taky dala do shánění předmětů, které by nám pomohly z té šlamastyky.
Mezitím Ondřej proměněný v kouli bahna se zářícíma očima naskakoval do vozu, stáčel okénka, objímal zabahněnýma rukama sloupky... a mé autíčko, můj holčičí pokojíček, útočiště, ve kterém se učím texty, jím, čtu noviny (ne za jízdy) dostával podobo vojenského vozidla na manévrech. Chtělo se mi křičet, pomoc, přestaň, DOJDU PRO TEN TRAKTOR, ale radši jsem mlčela,. Znám svého muže.
V jeho odhodlání nás zachránit by mu v téhle chvíli nezabránilo nic.
Když už bylo od bahna čalounění tří ze čtyř sedadel, ještě více se rozzářily oči mého milovaného a vykřikl: "Koberečky!"
Ty zadní byly ještě doopravdy čisté. Nás zachránce se jich bez zaváhání zmocnil a hodil je do bahna před autem.
Vyjeli jsme. Zabránila jsem mu, aby sebral ty bahnem obalené předměty a hodil je do dosud nezabahněného kufru.
Od té doby čistím své autíčko. Do dívčího pokojíčku má daleko, bahno se dostalo do spousty skulinek, které nelze vycídit. I mezírky v okýnkách, ve dveřích, švy v čalounění atd. Ne, není to a už nikdy nebude čisťounké holčičí auto, ale na druhou stranu vím, že mě můj milovaný Lohengrin zachrání za každou cenu.

Dodatek: Bylo to o víkendu. Z textu vyplývá, že má milovaná má představu, že každá ves je nabitá traktory a u každého stojí nažhavený traktorista a těší se, jak bude tahat pražské auto z bláta, místo aby si sedl k obědu. Já si to nemyslím. Nicméně, teď už je každému jasné, že za vše můžu já.

Poprvé na kole
Včera večer jsme s Ljubou poprvé oprášili kola a vyjeli na kratičký výlet. Nedaleko Zvole je krásná lokalita. Jmenuje se to Homole, je to skála která strmí nad ohbím Vltavy pod Vraným. Jede se na ni lesem po lesních stezkách - opravdu doporučuji tenhle cíl výletu.
Od doby, kdy jsme se do Zvole nastěhoval,i jsme tam byli mockrát, a je proto legrační, že jsme tak trochu zabloudili. Ono se to tam totiž v tom lese změnilo a věřte nevěřte - změnilo k lepšímu! Les je teď pročištěný, cesta je upravená, aniž by pozbyla svého charakteru - v minulosti totiž přes ni popadaly stromy vyvrácené vichřicemi. Přibyly cedule naučné stezky se zajímavými informacemi. Zde podotknu, že svědectví mohu podat jen o existenci cedulí. Nenapadlo mě, že bych si měl na cyklistický výlet vzít brýle na čtení.
Takže jsme drobet zabloudili, odbočku na Homoli minuli a pokračovali po cestě na Vraný. Omyl jsme ale včas postřehli a k Homoli jsme jeli cestou na okraji srázu padajícímu k Vltavě. I tahle cesta je náramná, jsme rádi že jsme ji objevili, a musím si vzpomenout na Serendipity, na ten skvostný princip, kdy něco najdete proto, že jste hledali něco jiného.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena