O psí lásce nelze pochybovat. Iriska, jak stárne, je čím dál tím víc na nás závislá. Každý odchod z domova těžce nese. Nedávno jsme ji nechali na zahradě, měli jsme tam pány z Bonsai Centra v Libčanech, aby zahrádku udělali ještě hezčí. Celou tu dobu seděla Irda u vrátek a čekala, až se vrátíme.

Onehdy mě chtěla obměkčit a uplatit, abych už nikdy nikam nešel. Na procházce našla kapesník, ohromný poklad. Někdo ho použil, no, jak to říct salónně, zkrátka použil ho k účelu, k němuž se běžně používá papír a není to psaní dopisů. Přinesla mi tuhle vzácnost v naději, že zajásám (asi jak zajásala ona, když to našla) a z vděčnosti už nikdy nepůjdu z domu.
Promiň, Irisko. Tak zácný dar opravdu nemohu přijmout. A věř mi, že odcházím jen z té největší nutnosti. Kdo by odcházel dobrovolně ze zahrádky rozesmáté jarem?

Ranní vynález
Je to samozřejmě sci-fi vynález. Představte si... displej, to nejdřív. Později by to mohl být nátěr, povlak nanášený na předměty. Začněme displejem. Dokázal by pohltit 100% dopadajících paprsků světla slunečního i umělého, pohltil by každý přicházející foton. Takto získaná energie by se pak po transormaci vracela ven, zase ve formě světla, ovšem proměněného. Na displeji by bylo takto možno vytvořit obrázky jako na dnešních LCD nebo OLED displejích.

Jakmile by to byl nátěr (koncem 21. století), mohlo by vycházet světlo v určité vlnové délce - bylo by možné tu vlnovou délku průběžně měnit, takže předmět takto natřený by byl jednou červený, pak modrý, zelený, možná duhový. Mohl by přijímat barvy okolí, stal by se chameleónem - a fakticky neviditelným. Bez nároku na jinou energii než světelnou.

No a je to venku. Tank - chameleón. Vývojové kanceláře na mém vynálezu začnou pracovat ještě dnes dopoledne. Nikdo mi nedá ani korunu, natož aby mi poskytl aspoň jeden deputátní tančíček.
Ledaže se na tom už dávno pracuje.
Když mi bylo čtyři, pět let, nadšeně jsem oznámil tatínkovi, že jsem udělal vynález: položil jsem tužku na stůl, pinknul - a ona se kutálela. Tatínek, jak jsem pochopil, nnebyl zcela nadšený.
"On to vynalez už někdo přede mnou?" ptal jsem se zklamaně.

Lstivost staré dámy
Iriska má tři pelechy. Jeden v ložnici u naší postele, druhý pod psacím stolem Ljuby, hned vedle počítače, který nevypínáme (neboť počítače se vypínáním ničí, Barunko, říkala na Starém Bělidle babička) a tudíž stále hučí a hřeje a to má Iriska ráda, no a třetí je v obývacím pokoji u francouzského okna. Iriska tam leží, podřimuje a občas procitne, aby se podívala ven a zkontrolovala hlavně jihozápadní hranici, odkud hrozí vlny nepřátelských kocourů, a je tudíž třeba být ve střehu, být bdělý i ve spánku.

A procházky?
Stará dáma dává přednost večerním procházkám - večer projevuje aspoň náznak nadšení. Ljuba tvrdí, že je Iriska její příbuzná, že ten odpor k ranním aktivitám je zřetelný genetický rys. To nedovedu posoudit, nicméně rozdíl vztahu k procházkám ráno a večer je zřetelný.
Večer se nikdy Irda neuchýlí k pravidelnému rannímu triku: nejdřív se loudá, zajdeme za roh, pak za druhý, až na Březovskou ulici a tudy se jde k lesu. V prostředku bloku přidá Irda do kroku, běží a šup, je za rohem a než dojdu k rohu mizení, ona už je za druhým rohem - a to už je návratová strana bloku, slibující brzké shledání s pelechem číslo jedna, dva nebo tři.
Nastává hra nervů. Ona nezmizí za rohem úplně. Ona stojí a čeká, zdali se půjde opravdu domů k pelechům, anebo zdali někdo z nás pro ni dojde, lapne ji a přinutí k další procházce. Ona tam číhá a říká si: zlomila jsem je? Nezlomila?
Jednou je zlomím!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena