Chvilkami svítí sluníčko, zahrada je už plná kytiček (pod borovicí se nám letos rozprasily sněženky, pravila moje žena, poetická duše), je čas na zahradničení. K důležitým pracovním nástrojům patří plachta – slouží ke shromažďování oodpadu, plachta poté budiž proměněna v balík, ten nacpán do kufru auta a dovezen ke kontejneru.

Po použití dlužno plachtu složit. Ve dvou je to hračka, v jednom trochu potíž, zvlášť když fouká vítr. Nebo když je poblíž Nora a to je skoro vždycky. Když se totiž začne u nás na zahradě pracovat, Gari odchází do domu na svoje křesílko, kdežto Nora pomáhá. Například tím, že hamtá v plachtě.

Včera foukalo, skládal jsem plachtu, Nora hamtala – tu mě napadlo, že bych ji mohl vmanévrovat do užitečného postavení – aby mi plachtu zatížila!
Postřehla bohužel, že by mohla být užitečná. Postřehla… a odešla, zanechavši mě větru a plachtě.

Některé věci se těžko vysvětlují

Po oblevě přišly mrazy, přinejmenším v noci. Nicméně v lese i večer jsou louže stále zamrzlé, ačkoli bylo přes den nad nulou.

Není bláto, a tudíž pejsky po návratu z procházky nehoním do garáže pod hadici. Utírám jim tlapky hadrem.

Jsem rád, že nevím, co si o mě myslí. Že jednou tak a podruhé jinak. Nevím, co chci. Jsem nevypočitatelný. Zkrátka, život se mnou je utrpení.
Ani nechci pomyslet na jejich xichty, až mráz poleví a zase je poženu do garáže!

Neštěkej, štěkám na ni

Nora má zlozvyk, jako mám já a vy jistě taky. Když se jde na procházku, štěká. Vysokým hlasem. Ječí. Sere mě. Řvu na ni, aby neječela. Žena ječí na mě, že nechávám psa ječet. Ona, když s ním jde, taky ječí.

Dnes mě napadlo jí dát při východu z baráku ňamku. Schramstla ji, přemýšlela, vyšla na ulici, mlaskala a pak běžela dál.
Neječela.
Vynález jako žárovka. Některé vynálezy trvají deset let, než dozrají.