Do kina - Marta
Ve čtyřech kopiích přišel do našich kin film Marta. Je to hodně drsné drama z pomezí fiktivní války - jako kdyby někde za hranicemi Šumavy probíhal konflikt, zasahující do lesů jen okrajově. Tam žijí dva muži, otec (hraje ho Jan Novotný) se synem Markem (Vojtěch Štěpánek). Marek se skrývá před odvodem, chytá po lese zvířata do pastí, otec pak prodává ve vesnici stažené kůže. Jednoho dne najde Marek v lese Martu, vojandu z opačné strany, a přivleče ji domů. Jde o režisérský debut mladé absolventky FAMU Marty Novákové - podrobnou recenzi si můžete přečíst třeba na Tiscali.
Já se omezím na několik "zaplaťpánbůh". Tak konečně se někdo pokusil o film který vypráví. Našel se režisér schopný zvládnout filmovou řeč natolik, že nemusí dělat to, co je v dnešním českém filmu běžné - rozkouskování příběhového nesmyslu do minutových sekvencí prošpikovaných "hláškami" - účel této metody je v tom, že za minutu divák nepozná, jaký nesmysl a jak diletantsky natočený nesmysl se mu zde předvádí a jde se dál, k další minutové sekvenci a když jich je devadesát (těch sekvencí), je konec filmu a jde se domů. Tenhle film záměrně navazuje na filmovou řeč české kinematografie šedesátých let, však to taky byla ta její nejlepší doba!
Stanislav Buzek na Tiscali.Kino kritizuje zvuk, tedy záznam zvuku. V tomto s ním naprosto nesouhlasím. Jestli je něco v českém filmu tradičně úplně špatně, tak je to právě zvuk. V nahrávacím studiu ušmudlané a na natočený materiál napasované huhlání zničilo nebo přinejmenším poškodilo nejeden český film! Tady je zvuk kontaktní, perfektně natočený a funkční - závěrečná scéna dokonce na zvuku stojí a padá, naštěstí stojí, protože se zvuk povedl.
O pojetí se dá diskutovat - zdali mělo být drama v prostředí konkrétní války (napadlo mě na příklad - kdyby otec a syn byli sudetští Němci a našli na podzim 1945 v lese poraněnou vojandu Vlasovovy armády): jenže režisérka i ostatní tvůrci jsou mladí a pro ně je druhá světová vzdálená jako husitské války. Spíš je zasáhla občanská válka v Jugo a z ní jsou některé prvky převzaté.
Herecké výkony jsou výborné, jen si neodpustím několik poznámek v duchu našeho nezapomenutelného neviditelnopsího Sida Párala - Hnidopicha.
Petra Špalková hraje Martu výborně, skvěle zvládla mluvu ve vymyšleném jazyce, jenomže, co naplat, ženská která by přežívala celou zimu o několika lžících polívky denně by byla na jaře hubená jak lunt, kdežto Petra Špalková je i na konci dramatu pěkně vypasené české děvče, navíc jak se projevilo ve znásilňovací scéně, s oholenýma nohama a vším, co s nohama souvisí a ženy si to přiholují. Jo taková Brutální Nikita byla vychrtlá jak lunt a proto jsme jí snáze věřili, že je narkomaniakální vražedkyně.
A pan tatínek v podání Jana Novotného, on se holí nebo neholí? Týdenní strniště si trvale udržíte na hubě jen pomocí elektrické stříhací mašinky. Kdyby se pan otec neholil, musel by mít fousy po pás.
Což jsou hnidopiší detaily, na film doporučuji zajít a skouknout, je to osvěžující změna na pozadí českých nesmyslů. Jděte do kina včas, abyste uviděli "upoutávku" na chystaný film Věry Chytilové, která zřejmě dokončuje další nekoukatelný průser: i z té upoutávky je zřetelně patrné, jak falešný, prolhaný nesmysl vyrábí a ve srovnání s ním je Marta, jako když někdo otevře okno do svěžího ranního vzduchu a pustí ho do hodně zaprděné světnice.

Iris má nový pelech
Řeknete si možná, že to není zas tak moc velká událost, aby stála za záznam na věčné časy. A přece je. Iris má samozřejmě pelech - udělali jsme jí ho už dávno, hned jak jsme si v IKEA koupili postel. Ta měla zašupovací krabice na peřiny - a z jedné té krabice má Iris pelech.
Noční pelech. V ložnici v patře.
Denní pelech si zvolila - to je to správné slovo - v jednom ze dvou křesílek dole v obývacím pokoji. Máme tam dvě křesílka, dvoupohovku a stolek. Dokud Ljuba sedí na té dvoupohovce, pak já sedím na křesílku a Iris leží na druhém křesílku. Když ale si Ljuba usmyslí sedět na křesílku, pak mám volbu - buď tu pohovkou nebo si přinést z kuchyně židli.
To teď skončí. Iris má řádný psí pelech u dveří vedoucích do zahrady. Obě křesílka jsou volná. Věci mají být takové, jak je správné a řádné.
A netrvalo to ani rok, než se tak stalo!

Povzdech
Dneska se v kuchyni zastavily hodiny. Tma jak v pytli a ono bylo za pět minut tři čtvrti na devět! Asi došla baterka, usoudil jsem.
Ale na mobilu bylo 20.40 a na rádiem řízených digi taky. Hýml! Léto je definitivně v prdely! A baterka je v pořádku, aspoň to mě může utěšit.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena