Potkali se v lese, Nora s Míšánkem. Vznikla z toho honička. Jako obvykle, těsně kolem nohou nevinných průvodců.

Mám teď cosi jako špatné svědomí. Vydal jsem pokyn: Ke stromům! On ten Míšánek není mastodont, ale těch dvacet kilo mít bude a Nora má taky dvacet kilo a když tihle dva vám narajbují nohy, tak..

Matematika je jedna věc, realita druhá. Míšánek to vzal podle svého vzniku "směr nohy", jenže nohy byly před dubem a Míšánek narazil čenichem do dubu.

Pravda, kvíknul. Pravda, mě by odvezli na áro, kdežto Míšánek zatřepal hlavou a pokračoval v honu.

O hotelových designérech

Zdravím z Vídně, kde jsem služebně na prezentaci Panasonicu. Zase v hotelu, letos si jich užívám fakt hodně. A sumarizuju poznatky. Spiknutí designérů, tedy těch lidí kteří si usmysleli, že se staneme obětí jejich uměleckých projevů, se v hotelu projevuje naplno. Zde jste jim vydáni napospas, protože nemáte volbu. Vyfasujete klíč, dnes už spíš čipovou kartu, a jdete do přiděleného pokoje. Nemůžete designérovi říct: Pane Havlíček, tohle si nabouchejte do kecek. Ne, v hotelu musíte výplody jeho ducha přijmout nebo jít spinkat na nádraží.

Už ta čipová karta. Rozmohlo se, že po vstupu do pokoje strčíte kartu do speciálního šuplíku a pak teprve funguje elektrika. Takže zapomeňte na to, že po odchodu se vám dobije notebook, zatímco jste pryč. Musíte dobíjet přes noc a když máte notebook, dva foťáky a mobil, je to hoňka – už proto, že hoteloví architekti nenávidí zásuvky a schovávají je před vámi. Chvála bohu, že tady ve Vídni, co jsem ze včerejška na dnešek spal, jsou u psacího stolu zásuvky tři, nevídáno neslýcháno!

K elektrice: tahle designérská pakáž si libuje v systémech zapínání a vypínání světla. Vše je uděláno tak, aby se vám to znesnadnilo pod záminkou usnadnění. Vypíná se to od postele, ale odkud? Zleva nebo zprava? Trávíte půl večera, než na to přijdete a běda, kdybyste si chtěli v noci cestou na záchod přisvítit. Klimatizace je případ sám o sobě. Tady ve Vídni nelze vypnout. Prostě hučí celou noc, i když ji stáhnete na nulu. Je to hučák.

Skončím v koupelně. Kde jsou zlaté doby špuntu v umyvadle. Zde jsem neobjevil, jak se dá voda z umyvadla vypustit. Hledal jsem tlačítko, zkoušel zatlačit na zátku, někdy je to tak zařízené, že přitlačíte a ona vyskočí. Nevyskočila. A sprcha? Dopadlo to tak, že jsem se ve vaně cibral pod kohoutkem a až když jsem vylezl, pohnul jsem multifunkčním kohoutkem nějak a sprcha se spustila, třebaže před tím multifunkční kohoutek vzdoroval přítlakům, nátlakům, jakož i lomcování.

Ještě štěstí, že záchody zatím unikají jejich pozornosti. Tedy někde taky ne. V Koreji jsem zažil záchody vybavené elektromotory, pumpami a akcelerátory a doplněné sáhodlouhým návodem k použití.
V korejštině, jak jinak.

Že by jaro?

Byl jsem krátce ve Vídni na služební cestě. Odjížděl jsem a létaly sněhové vločky. Z okna rychlíků byly vidět zasněžené kopce. Ve Vídni bylo sluníčko, kvetly kytičky a když jsem se včera odpoledne vrátil, jaro bylo i ve Zvoli. I nastal čas zábavy, kterou Nora miluje, čas norského fotbalu.

Nevěřila svému sluchu, když jsem ji vybídl k matchi. Stála a užasle na mne hleděla, zdali to myslím vážně. Pak utíkala do křoví, kde chátrá náš starý balón, ten, se kterým jsme hráli noráka ze začátku. Ano, pořád je to ještě kulatý balón, ovšem přišel o důležitý atribut, o postranní lano. Do něho se má Nora zakousnout a já se s ní pak přetahuju. Takže Mezinárodní federací norského fotbalu úředně schválený je ten druhý, nový balón.

No a match mohl začít. Nora nevyšla přes zimu z formy, řekl bych dokonce, že opak pravdou! Poznám to, do jaké míry dokáže za lano viset. Když balón zvednu, zůstane zakousnutá a odpadne, až když se jí zadní tlapy odlepí od země. Byl to krásný jarní match. Balón nám nespadl do jezírka a dokonce ani nepoškodil žádný vykvetlý krokus, a že jich Ljuba vysázela, že jich tu na zahrádce máme – jako krokusů na jaře.