Není pes jako pes, není pointer jako pointer. Naše Iriska milovala horké dny, jako nastaly v této době. Mívali jsme o ni i starosti, když jsme ji pozorovali, jak se vyvaluje slastně na trávníku a vystavuje bříško uragánu slunečních paprsků, schopných uvařit vajíčko na tvrdo.

Nora zastává opačnou politiku. Bříško, to ano, ale připlácne ho v chodbě na dlažbu. Ven ano, ale do stínu, a co nejrychleji zpátky do domu.

A co takhle dát si partičku norského fotbalu, Norinko?
Ano, ale jindy. Teď je léto, takže to nepřichází v úvahu. V létě bude podzim, tak snad na to bude nálada. Určitě ale na podzim.

To už bude zima.

Letecký instruktor

Není to nic proti Noře, když řeknu, že asi nebude moc dobrý letecký instruktor. Včera jsem ji objevil, jak stojí s nosem na píď daleko od leteckého začátečníka, od písklete konipáska. Nejspíš vypadlo z hnízda, konipáskové si ho udělali v břečťanu nad naší verandou.

Noru jsem od písklete zahnal. Nedopadlo by to dobře, jak usuzuji. Nemohu ale doložit, jak to dopadlo s pískletem. Nějakou dobu jsem ho zpovzdálí pozoroval dalekohledem, jak se motá na trávníku pod dohledem rodičů. Večer už na trávníku nebylo. Žádné stopy po neblahé příhodě, tedy žádná peříčka jsem nenašel. Takže mu přeju, aby se z něho stal stejně úspěšný letec, jako jsou jeho rodiče.

Břečťan nad naší verandou je mu otevřený.

Blamáž s pytlem

Na několik etap jsem betonoval chodníček za barákem. Neptejte se mě, proč jsem si na to nenajal lidi. Nejde o ledajaký chodníček. Je to umělecká práce ve stylu Starý Japan a na širém světě by to nikdo neuměl, leda někdo jako byl Sen Rikjú, ale toho donutili učinit harakiri v roce 1591. Asi proto, že se mu nepodařilo vyrobit chodníček. Zkrátka, tenhle chodníček je moje dílo a včera jsem dokončoval skoro jeho finální fázi.

Pro beton jsem jel do Obi. Vyfasoval jsem vozík a zajel do oddělení stavebnin. Tam měli na výběr snad deset, patnáct druhů pytlované betonové směsi. A najednou vidím, mají tu pytle zabalené v igelitu, zřejmě tržené, a na nich nápis 30% sleva!

Úžasná věc, tyhle slevy. A třicet procent, to je panečku, pořádná sleva! Při ceně sto pade za pytel ušetříte páďo a při dvou pytlech kilčo. Nelze odolat. Naložil jsem ne bez obtíží oba pytle na svůj vozík a dojel s nákladem ke kase. Tam fronta, protože v neděli Čechové kutají své kutilské práce a nakupují materiál. Dostal jsem se na řadu. "Sleva," pravila pokladní.
"Ano, sleva," přisvědčil jsem spokojeně.
"A kde máte papír?"
"Jaký papír?"
"Tady,"ukázala prstem.
Pod nápisem 30% bylo mnohem menším písmem napsáno, že pokud mám zájem, mám se obrátit na prodavače. Chápala se mikrofonu, aby ho zavolala, znáte to, takové to vyhlašování oddělení stavebnin k pokladně.
Ohlédl jsem se. Lidé, co stáli za mnou ve frontě, nabývali vzezření žulových soch a v očích se jim rozžínal plamen nenávisti.
Některé poháry třeba dopít do dna, zvláště pak poháry hořkosti. Jel jsem zpátky se svými pytli, abych vrátil zlevněné a naložil si zdravé pytle se 100% cenou a čárovým kódem. Když jsem první pytel skládal z vozíku, igelit povolil, přišel prodavač...
Ne každý příběh musí být plně dopovězen. Tenhle má šťastný konec, a omezím se tedy úplně na závěr: nenásledoval jsem cestu Mistra Rikjú. Nůž zůstal v šupleti kuchyňské linky, nespáchal jsem harakiri.