19.3.2024 | Svátek má Josef


BEST OF HYENA: Blamáž se lvem

15.5.2020

Psal jsem tu, jak jsme potkali leonbergera Ronnyho a zabředl do úvah, že leonberger vypadá jako lev a že se podle svého zevu jmenuje, jak se jmenuje. Upozornil mě náš čtenář velmi laskavě, že jsem vedle jak ta jedle, jelikož pes dostal název své rasy podle německého města Leonberg. Je to tedy něco jako Leonbergerský pes, podobné jako rotvajler má název od města Rottweilu, kde sloužívalo toto plemeno v roli řeznických psů.

Tak to jsem se blamoval! Ale zase ne stoprocentně. Jen tak asi na 99 %. To proto, že město Leonberg má lva ve znaku. A jeho název je něco jako Lev na kopci. My ho nepotkali na kopci, toho Ronnyho, ale na polní cestě za humny. A teď už je to všechno úplně vyjasněné...

Z Gariny je Matka Tereza

Až dosud se o malého Eliáška mateřsky starala Nora. Ale nějak se stalo, že ji chlapeček přestal bavit – a roli převzala Gari! Nora lítá po všech čertech, kdežto Gari jde dva kroky napřed. To ona musí být vždycky první. Hlídá si distanc a pořád se ohlíží, jestli se chlapečkovi něco neděje. Každou chvíli se vrátí a kolem chlapečka se tulí. Čert ví, co to do ní vjelo. A dva čerti vědí, jak dlouho jí to vydrží.

Bouřku my nerady

Paní meteoHonsová slibovala na neděli bouřku a slib splnila, bouřku poslala. K nám do Zvole přišla odpoledne zrovna v tu dobu, kdy Nora s Gari nárokují odpolední procházku. Stáhnul jsem je z louky do lesa, protože se sice říká, že v lese prší dvakrát, ale zase na druhou stranu listy tvoří paraplíčka a říkal jsem si, že zmizíme dřív, než kapky stačí z jednoho paraplíčka na druhé přeskákat.

No, některé nepřeskákaly, ale spousta jich přeskákala, na hlavu mně i Garince a Noře. Dámy se táhly u mých nohou a co chvíli koukaly nahoru, kdy s tím začnu něco dělat. Jak to můžu dopustit? Vždyť to studí. Cestou jsme potkaly slečnu, venčila statného hnědého pesana. Ti už byli na žmach. Říkal jsem holkám, podívejte se, tihle dva jsou na tom mnohem hůř než my, takže – hlavu vzhůru!
Domlouvání nebylo nic platné. Co je nám do nějakého pesana? My jsme přece my, a my zasloužíme lepší zacházení!

Jak bylo za deště

Ráno svítilo sluníčko a popolední procházku jsme s Gari a Norou zvládli zmoklí, ale vcelku šlo o májový deštíček. Kéž by takový byl denně. No ale pak se rozpršelo. Pejskové podřimovali v obývacím pokoji ve svých křesílkách. Čas plynul.

Gari má v hlavě hodiny. V pět vstane z křesílka, jde ke mně a kouká: To jako nevíš, kolik je hodin?, ptá se mě její pohled.
Vím to moc dobře, Garčo, odpovídám a vedu ji ke dveřím.
Následuje hra s čenichem. Gari, s Norou v patách, vystrčí nos, dotkne se jím souvislé vodní stěny natažené mezi nebem a zemí a pak couvne.
Takto se to odehrávalo hodinu co hodinu.

Večer, opravdu až večer, vyhnala pejsky na procházku Ljuba. V holinkách, v kabátě, s deštníkem. Došli až za někdejší Prasečák do lesa nazývaného Cíp. Místo cestičky potok. Místo pejsků vodníci. Kontroloval jsem na zahradě měrnou nádobu. Podle předpovědi mělo spadnout 15 mm. V deset večer bylo dvaatřicet. Teď je ráno a jsem zvědav, kolik napadalo ještě v noci. A na procházku abychom šli v neoprenu (nemáme).

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena