Od 22. prosince jsme bez Irisky. Ještě pár dní jsme nechali na místě její pelíšek u francouzského okna v obývacím pokoji, kde trávila mnoho hodin a přísně střežila jihozápadní hranici, odkud k nám přicházejí nepřátelští kocouři. Dnes už tam není ani ten pelíšek a vida, předevčírem, ještě než začalo pršet, se jeden drzý kocour brzy ráno vyvaloval na kamenu u sochy zenového Mistra Ikjú, patrona naší zahrady.

O novém pejskovi zatím neuvažujeme, máme nějaké plány pro tento rok a vpád psa do rodiny si jaksi nemůžeme z časových důvodů dopřát. Dohodli jsme se ale se sousedy přes ulici a chodíme na procházky s jejich Sally, fenkou labradora. Je to hodná, skoro poslušná fenečka, Ljubu poslouchá víc než mě, je jaksi feministicky založená, protože i paní sousedku poslouchá líp než jejího manžela. Jsou to jiné procházky než s Irdou. Ta se v poslední době ploužila za námi, kdežto Sally beží před námi a když si na nás vzpomene, což není často, se ohlíží: No tak? Kdepak se vlečete?
Vyměněné role. Ale to si nechci připouštět, natož domýšlet.

Na ošklivci tentokrát já
Narážím na obecně známý jev, na špatnou frontu. Naposledy zcela nedávno v sámošce: dvě kasy. Kam se postavit: Vždycky se snažím odhadovat lidi a jejich nákupy a tentokrát to bylo jasné - u jedné kasy zákazníci s týdenními nákupy, u druhé taky s týdenními nákupy, ale bylo jich míň a přede mnou dva mládenci a nesli si sušenky a kolu. No jo. Kdo mohl tušit, že budou mít nestandardní platební kartu, takže následovalo "pani vedoucí, pojďte sem" a bádání nad kartou a mezi tím lidi, když to viděli, se hrnuli k té druhé kase.

Předevčírem jsem ale byl ten Jonáš, ten proklatec, já. Byl jsem ve Foto Škoda si koupit - dejme tomu, Udělátor na Tentononc, dále jsem potřeboval Tentoček na Udělání a taky papíry do tiskárny. Udělátor na Tentononc prodávají v první patře, Tentoček na Udělání taky, ale jinde, tam vzadu a papíry dole. Takže jsem šel nejdříve dozadu a pan prodavač mi ukazoval, jak se s Tentočkem zachází, měli tři na výběr, každý trochu na jiném principu, no a za mě se postavila slečna a čekala, až to odbydeme. Nakonec jsem Tentoček koupil, zaplatil, pan prodavač mi ho zabalil a já šel k tomu pultu vpředu a za mnou dialog (zkrácená verze, ale ne o moc):
"Potřebuju víčko." "Prosím, zde víčko, dostanu patnáct korun." "Děkuji, na shledanou."
To už jsem došel k druhému pultu s Udělátorem. Pan prodavač mi ukazoval, jak se s Udělátorem zachází, měli tři na výběr, každý trochu na jiném principu, a najednou vidím, že ta slečna za mnou stojí znovu!
"Jdu si koupit řemínek..." řekla mi smutně.
"Vy mě musíte nenávidět," já na to.
"Kdepak," vrtěla hlavou. Ale lhala. Musela mě nenávidět.
Dole u pultu s papíry jsem ji už pustil před sebe. Měli tři druhy a znamenitosti každého z nich bylo nutno prodebatovat.
Ale příště bude zdržovat někdo jiný zase mě. To zde slavně slibuji a vím, že se tak stane.

Opět jednou prokopnutý buben, i když jen málo
Byli jsme v pondělí v Divadle v Dlouhé, na Stroupežnického hře Naši furianti. Je to báječné představení, hra je po více než sto dvaceti letech od premiéry pořád skvělá, zábavná a dá se říci i napínavá, ale o tom nechci dnes pojednat. Divadlo v Dlouhé nás zve na premiéry, a dostali jsme tedy pozvánku i na Naše furianty. Jenže my byli v době, kdy přišla poštou, ve Furiantuře, tedy ve Fuerteventuře a pak jsem na pozvánku nějak zapomněl, zkrátka, když jsem volal do pokladny, abych dva lístky rezervoval, všechny lístky na sobotní premiéru byly už pryč. A že by byly lístky jenom na pondělní premiéru. Taky že jich je málo, jen do první nebo do sedmé řady a kam to prý chci. Já hned, že do první.
"Vážně chcete do první řady?" ptala se mě paní pokladní.
"No ano, do první."
"Teda do první."
"Opravdu do první," já na to. Včera večer jsme jeli do města, Ljuba šla zaparkovat, já šel do kasy pro lístky.
"Tady máte tu vaši první řadu," řekla mi paní pokladní. A dívala se divně. Ljuba se taky dívala divně, když zjistila, že to máme do první řady. Po představení jsme šli do šaten blahopřát hercům a ti se ještě párkrát o té první řadě zmínili. Pak jsem se zeptal Ljuby, proč pořád bylo takové pozastavení kolem té první řady?
"No přece herci nikdy nechodí do první řady, to se nedělá!"
To aby neznervózňovali kolegy na jevišti. No jo, já, syn herečky a manžel herečky, bych to měl vědět...
Snad jsme je zas tak moc neznervózňovali. Bavili jsme se náramně, chechtali jsme se a plácali, takže škoda vznikla, pokud nějaká, tak malinkatá. Na Naše furianty jděte, a vy z vás, kteří nejste herci a nepatříte k žádnému herci, jděte klidně do první řady. Aspoň dobře uvidíte.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena