Po našem lese hodně lidí běhá, ono to tu má charakter spíš parku, než aby to byl takový ten lesní les, jaké bejvaly. Běhají mladí staří, kluci holky – a někdo běhá s pejskem. Zrovna večer jsem jednoho takového pána potkal. Pěkně běžel a krásný retrívr mu byl v patách. Viděl jsem je už z dálky, jak přibíhají po cestě. Najednou se pejsek seknul a velice zkoumal trs trávy. Pán běžel dál. Pejsek čmuchal. Když jsem šel kolem něho, přátelsky jsem mu radil, ať už toho čtení novin nechá a běží za pánem, než mu uteče.
Poslechl. To byly panečku mety, až se mu za tlapkami prášilo!

Zapršelo

Hrozili, že bude pršet víc, tedy u nás ve Zvoli, a nakonec pršelo dost, ale ne nějak přespříliš: z pátku na sobotu dvaadvacet milimetrů, to není žádná potopeň. S Ljubou a pejsky kontrolujeme stav zamokřenosti na naší loučce za vsí, kde rostou vrby. Vybudovali jsme tam tůňku, chodí do ní pít srnky, a krom tůňky jsou tam i louže s náběhem na stálost. Je to jen náběh, minulé dva týdny vyschly a dokonce v sobotu, po těch deštích, voda v nich nebyla. Až teď, v neděli, ono to má vždycky zpoždění. Držet vodu v krajině… to je zásada, kterou bychom měli držet v hlavě.

Bude se čvachtat.

Čumák? Ne. Rypadlo!

Tentokrát to byla Gari. Obvyklé návratové pátrání po myším králi na ploše hned vedle našeho saťáku. Málokdy jsou obě stejně zamazané, obvykle vede Nora. Tentokrát ji Gari trumfla. Frňák od hlíny až nahoru na hlavu a tlapy hliněné po lokte. Doma na zahradě následoval nástup pod hadici. Vždycky žasnu, jak je možné kopat díru nástrojem tak jemným, jako je psí čenich. Je to přece ultracitlivá laboratoř, schopná rozeznat miliónkrát víc odstínů aromatických esencí, než čich sebecitlivějšího člověka. A oni s tím zacházejí jako s rýčem.

Je to multifunkční nástroj. Asi jako byste mikroskop používali jako kovadlinu.

Tohle se povedlo.

Hodně horké kafíčko

Po obědě jsem pil kafe, jako každý den. Jenže v hrnku napůl vypitém se topila vosa a já ji neviděl a dal si hrnek ke rtům, napil jsem se a vosa mě píchla zevnitř do rtu. Během pár vteřin byl ze mě fakt fešák.

Hodně jsem láteřil. Pejskové se seběhli a koukali na mě. Snad i chápali, že jsem měl v puse vosu a že mě štípla. No a co, byla jejich odpověď. To my chytáme vosy pořád a žihadel za to bylo habaděj!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena