Garina miluje všechny pejsky a na každého se chce podívat. Ne všichni jsou tím nadšeni. Balkonová scéna v jejím podání by vypadala tak, že ona, Julie, by dotírala na Romea tak, že by vyšplhal na balkón, aby se zachránil a volal odtud o pomoc. Ona to nemyslí zle a však taky nezpůsobila ani zlomek toho zla a žalu, jako ti dva, Romeo s Julií. Je prostě nezadržitelně zvědavá. A kdo je na takové zvědavce zvědavý?

Upřené oči

Přijde Gari a upře na mne oči. Je mi jasné, že došlo k nějakému neštěstí. Ne snad, že by se ona nebo Nora neslušně zachovala, to naši pejskové nedělají. Kdyby mi rozžvejkala pantofel, netvářila by se provinile – byl by to akt přízně, tedy čin pozitivní. Ale ani to už dávno naši pejskové nedělají, ledaže by to byl zimní pantofel vystlaný umělou kožešinou, jak se to nedávno stalo Ljubě. Taže proč ty oči?

Jdu do pokoje a hned vidím. Nora na křesílku, kdežto Gari má křesílko… nejen že shodila deku, ale shodila na zem i sedák. Co s tím?
Vrátím sedák na místo, přikreju dekou a pejsek je zase spokojený.
To je konečný cíl všeho našeho snažení.

Cizí pejsek

Včera v poledne se k nám připojil pejsek. Mají se mnou jít dva psi nebo tři, to už vyjde nastejno. Ale kde se vzal? Komu utekl? Koukám, prohlížím, a on je to nejspíš pes pana V. od nás ve vsi. Mám číslo pana V. Kliknu na číslo (teď si uvědomuju, že pojem vytočit číslo nemá smysl už určitě nějakých třicet let, a už dávno nemá smysl říkat zvednout a zavěsit sluchátko). Pan V. to nebere. Jdeme dál a asi po kilometru pejsek zmizel.

Odpoledne mi pan V. zavolal, co prý potřebuju. Teď už nic, jen mám dotaz, jestli má psa doma. Ani se ode mě nehnul, ujišťuje mě pan V. Popřáli jsme si zdraví, to je v téhle době od srdce. Život šel dál.
Ten pes taky.

První sníh

Vždycky mě zkraje zimy překvapí, jak málo pejskům vadí sníh. Déšť vnímají. Zvlášť Nora, ta se v lijáku přitiskne k mé levé noze (výcvik!) a kouká nahoru a říká mi: zastav to, pane, ty umíš všechno. Ale ve sněhu nepřiběhne a neřekne mi, abych zatopil.

I kdyby řekla, neposlechl bych. Sníh a mráz jdou dohromady. Mráz je nepřítel bláta. Já jsem tedy nepřítel bláta. Nepřátelé mých nepřátel jsou moji přátelé, tudíž jsem s mrazem jedna ruka. Ale ta ruka je v rukavici a na nohách mám pořádné boty a trup zabalený do tří výhřevných šlupek. Je to tedy z mé strany trochu nefér, ale co mám dělat? Svlíknout se do naha? Nebo obléct pejskům svetry?

Nechám to tak, jak to je. Ostatně, zbytečné starosti, žene se na nás oteplení a bude plus deset.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena