Dopoledne návštěva na výstavě Betlémů v Domě kazatelů vedle Betlémské kaple , odpoledne výlet do Okrouhla v rozšířené sestavě, tedy Ljuba, Věra, Vojtíšek, Nora a Fanfán. Co víc si přát, sluníčko svítilo a když se člověk dobře zaposlouchal, slyšel ve vzduchu andělské zvonění. Nicméně chci psát o internetu, ne o kouzlu adventu.

Mezipřistání bylo samozřejmě v Okrouhlu v restauraci U Marušky. Chtěl jsem něco zvláštního. Grog? To je banální. Punč? To už je lepší, ale taky vlastně banální. Takže Maruška přinesla něco, co jsem ještě neochutnal – medový rum. Náramná dobrota! Je to slabší než rum, poloviční síla, a voní to jako voněly plástve medu, když nám je za mého dětství ve Slapech předkládala na talíři paní Tomášková, zrovna jak je vytáhla z úlů, i s mrtvými včelami plovoucími ve zlaté záplavě.

Zkoumal jsem původ. Na nálepce jako místo výroby uvedena Conch republic.

"To je z Konga," tvrdila Maruška. Nicméně etiketa a vše co s prezentací souvisí mi připadalo velmi ne-konžské. Takže ke slovu přišel iPhone a internet.

Takže Conch Republic je takové americké zlobeníčko, to v roce 1982 zlobítkové ve městě Key West na Floridě vyhlásili samostatnost. No a mýtus o Kongu padl.

Pak jsme se vraceli dlouhatánskou cestou domů a skoro před cílem přišla řeč na levharty. Jak je těžký levhart? Já odhadoval dvacet kilo, Ljuba metrák. Já argumentoval, že jsme viděli v přírodě levharta jen dvakrát, jednou seděl na větvi táákhle tenké a podruhé nám zmizel před očima v trsu trávy. No a Ljuba argumentovala, že levhart je šelma, která dokáže vytáhnout mrtvou antilopu do větví stromu a tam ji sežrat. Rozhodčí? Zase iPhone a internet. Takže, vězte, že levhart váží od 30 kg (o 10 nad mým odhadem) do 90 kg (o 10 kg pod jejím odhadem). No a bylo po dohadech.

O vánoční smír se nestará andělské zvonění. Stará se o něho Wikipedie.

Pryč od psa!

Případ utrženého provázku
Příhoda, již tu vylíčím, měla malé předehry a jednu nepříliš významnou dohru. Odehrála se ve Vídni dne, jak jinak, třináctého, byť ne v pátek, ale v úterý. Toho dne se do Vídně vypravila čtveřice milovníků umění, tedy lidí kultivovaných. Což snadno uvěříte, když řeknu, že jsem do ní patřil já a moje žena Ljuba. Cestovali jsme společně s přáteli Hankou a Karlem.

Ty předehry byly vcelku bezvýznamné – zapomenuté doklady a chvatný návrat domů a panika kolem mobilu. Zmizení zjištěno dvacet kilometrů od pumpy, nedaleko česko – rakouské hranice. Nakonec objeven v zadní kapse kalhot, nezvonil, potvora, protože nebyl na signálu.

Ta dohra také nebyla moc významná, třebaže nepostrádala jisté půvaby a snad i špetku napětí. Auto jsme nechali ve veřejných garážích Opera. Měli jsme parkovací lístek a v hotelu nám při odchodu dali jiný parkovací lístek – parkovné jsme platili v hotelu, podstatně nižší cenu než byla ta úředně stanovená. V garáži Karel vložil hotelový parkovací lístek do mašinky, mašinka ho spolkla, přečetla, vyplivla a sdělila, že se nic neplatí. No a pak tam strčil ten druhý parkovací lístek, mašinka spolkla, přečetla, nevyplivla a sdělila, že máme zaplatit 39 euro. Nechali jsme tedy lístek lístkem, nasedli do auta, jeli k závoře, Karel strčil hotelový lístek do té další mašinky a závora se nezvedla. No, garážmistr to vyřešil, poučení: žádné lístky nikam nestrkat, při výjezdu obé předložit a garážmistr závoru otevře ručně.

Ovšem to skutečné drama souvisí s přetrženým provázkem. Všiml jsem si ho okamžitě, kdy jsme vstoupili do hostince Wienerhof v Anna Gasse. Ukázali nám, že si máme sednout ke stolu tam v rohu, vedle vánočního stolečku. Stromeček byl připoután ke zdi, původně dvěma, teď jedním provázkem.
Ten druhý byl přetržený a splihle visel přes větvičku.
Obě dámy, Ljuba s Hankou, si sedly ke zdi, já s Karlem seděl zády do místnosti. Ještě jsem si stačil všimnout, že u stolu přes uličku sedí manželský pár, a že paní na nás hledí rakušácky nenávistným, zrakem.
Přišel vrchní a vzal objednávku: čtyři vídeňské řízky, dámy si jako přílohu objednaly zelený salát, Karel bramborový a já si objednal vařené brambory. Číšník přijal objednávku, odešel, načež jedna z dam vstala ze židle a při tom pohybu zavadila o větvičku stromečku a ten padl, protože kotevní provázek visel splihle. Rozbily se nějaké koule a rozlila se voda, stromeček vězel v kyblíku.
Nenávistné Vídeňačce jiskřily oči. Radovala se, jak se ta česká pakáž zase jednou předvedla.
Přiběhl vrchní, stromeček zvedl a omlouval se za přetržený provázek. A odběhl.
Nenávistná Vídeňačka pokukovala po louži a po střepech na zemi a cosi vykládala svému druhovi.
Asi po minutě přiběhl zřízenec se smetákem a mopem, střepy zametl a louži utřel. Pak odešel.
Vídeňačka mlčela.

Přišel vrchní, kráčel oním číšnickým krokem, jak ho Bohumil Hrabal popsal v knize Obsluhoval jsem anglického krále. Zkušeně balancoval čtyři talíře s řízky, kráčel pevně a dosti rychle a ve správnou chvíli zvolnil a trochu natáčel trup, aby se dostal ke stolu z boku a mohl distribuovat řízky. Vtom okraj jeho podpatku dolehl na podlahu, utřenou sice, nicméně nikoli vytřenou natož pak vysušenou. Podpatek mu uklouzl a on mi zprudka padl na rameno a vysypal mi řízek na hlavu. Byl to ale mistr v oboru a v pádu stabilizoval zbylé tři řízky. Tomu prvnímu nebylo pomoci, odrazil se mi od hlavy a spadl na zem. Ostatní vrchní stabilizoval a dopravil na přistávací plochu. Nenávistná Rakušačka ječela vzteky. Vrchní se omlouval a my ho ujišťovali, že právě kvůli takovým příhodám se do Vídně jezdí. Náhradní řízek se dostavil po dvou minutách. Další, již pečlivější zřízenec pak sušil podlahu centimetr po centimetru.

Jenom Karlovi nějak nebylo do jídla. Dumal.
"Jak jste poznali, že to byl zrovna můj řízek?
Všechny tři saláty, dva zelené a jeden bramborový, byly na extra miskách, já měl přílohu na talíři byl jsem tedy z obliga.
Jak to tedy...
Některé záhady zůstanou nevyřešeny, identifikace řízku i původce přetrženého provázku.
Možná to vyřeší ta rozhořčená Rakušačka, která pak vztekle odešla následována rozkaceným manželem.
Jistě zamířila žalovat na Hauptkommandatur jejich Geheimpolizei.