Není to dlouho, co jsme oslavili, nebo si spíše připomenuli vznik novodobého českého státu a ani ne před čtrnácti dny dobu, kdy se „k tobě, o národe český, správa věcí tvých navrátïla“. A přibližně od téhož data běží na ČT seriál ke 400. výročí bitvy na Bílé hoře a pitvá se, zda to byla katastrofa úplná, či jen částečná nebo vůbec žádná. Pokládáme to za přirozené, i když to přirozené není, ba právě naopak. Dovedete si představit, že by například BBC věnovala obdobný seriál bitvě u Naseby v roce 1645, jež přinesla definitivní vítězství Cromwellovi, a sáhodlouze se v britských médiích řešilo, jestli to přineslo Anglii katastrofu nebo naopak? Samozřejmě že o této bitvě existují tucty odborných pojednání, ale to britskou veřejnost nezajímá a BBC to ví. 

Britové jsou prostě sebevědomý národ a berou dějiny střízlivě tak, jak se mají. Naopak my zřejmě sebevědomí nejsme, máme z vlastních dějin mindráky a neseme v sobě nálož dějinných stresových situací, což například nutí štamgasty českých hospod, aby už 80 let neustále dokola rozebírali, zda se mělo v říjnu 1938 bojovat nebo ne. A tato nálož je nepochybně příčinou, proč neustále přehodnocujeme minulost, stavíme, bouráme a zase stavíme pomníky; jednoduše nejsme schopni najít vyvážené stanovisko k vlastním dějinám, jejichž stěžejní osou byl boj o státnost, což zmínění Angličané řešit nemuseli – pro ně je to samozřejmost. Podle mého názoru budeme moci zaujmout racionální postoj až poté, co střízlivě posoudíme naši pozici ve světě, uvědomíme si, že novodobá česká státnost nám toho hodně dala, ale o něco nás zase připravila, prostě přestaneme si o naší státnosti lhát do kapsy a vezmeme za fakt její podmíněnost.

Asi se všichni shodneme, že projektantem novodobého českého státu byl T. G. Masaryk. Svůj projekt založil na ideji humanismu, tedy na předpokladu, že každý, koho potkáte na ulici, se bude chovat slušně jako vy, že vás ani neoloupí, neznásilní a nezabije, že grázlové si dají domluvit a násilí není třeba. V rovině mezinárodně politické se zase soudilo, že hlas každého státu bude slyšet se stejnou váhou bez ohledu na jeho moc, že slabý bude mít stejná práva jako silný. A na tomto základě se zase věřilo, že mocenského vakua, vzniklého rozpadem Rakouska-Uherska, žádný politický šíbr nevyužije a všichni si budou krásně žít až na věky. Byl to sice hezký ideál a jeho ztělesněním se stal Wilsonův projekt Společnosti národů, k níž pak se zoufalými nadějemi vzhlížel Masarykův žák a nástupce v prezidentském úřadu Edvard Beneš. 

On se totiž ten šíbr objevil a Beneš byl postaven před realitu, že Masarykův projekt české státnosti byl projektem pouze do „hezkého počasí“ a tak chabě zaštítěn, že ho hned první politická bouře poslala ke dnu, odkud byl sice v roce 1945 vyzdvižen, ale jen proto, aby se stal novým plavidlem ve flotile Stalinových gubernií. Ať se nám to líbí nebo ne, dějiny světa nejsou ničím jiným než dějinami vznikajících a zanikajících impérií a střídáním velmocí na postu globálního hegemona, tedy dějinami, které nesnášejí mocenská vakua, a tudíž se počítá mocenská váha, jež je stále dána vojenskou mocí, lidnatostí a velikostí území, v moderní době navíc výkonností ekonomiky, technologickou úrovní a v neposlední řadě úpornou vůlí se bránit, což je případ Izraele. 

Ve všech těchto parametrech český stát představoval, představuje a představovat bude jen lehkou váhu, dnes už jen papírovou, a proto potřebuje nějakou těžkou váhu, která by jeho státnost podpořila. Ve škole nás učili takovému vztahu říkat spojenecká smlouva a my tento termín automaticky používáme, aniž bychom hloubali, zda účelově nezakrývá skutečný vztah. Ve světě, kde se počítá mocenská váha, může existovat rovnoprávný spojenecký vztah jen mezi stejně „těžkými“ partnery, nikoli však mezi váhou papírovou a těžkou. Co přesně a bez politické kamufláže vystihuje mocenské vazby, o něž se opírá novodobá česká státnost, je relace klient – patron, v níž český stát vždy byl a zůstane klientem.

Od vestfálského míru v roce 1648 až do roku 1918 nemusela česká politická reprezentace otázku české státnosti řešit – byla dána zařazením českého království do habsburské říše (dobrovolně, rozhodnutím stavů v roce 1526!), jež patřila k těžkým kontinentálním váhám a jako jeden ze tří vítězů (či čtyř, započítáme-li Prusko) nad Napoleonem se zasadila o bezpečnostní strukturu Evropy, dokud ji v druhé polovině 19. století nenabouralo zmilitarizované Prusko (první světová válka byla jen avanturistickým vyústěním pruských snah). T. G. Masaryk, Edvard Beneš a frankofilní Milan Štefánik si pro nový stát za patrona zcela přirozeně zvolili Francii (nikdo jiný stejně nebyl k dispozici, Británie dala ruce pryč a USA se stáhly zpět za oceán), takže tato země prostřednictvím zbrojařského koncernu Schneider-Creusot snadno získala kontrolní balík akcií plzeňské Škodovky a nahradila rakouský kapitál. Možná to měla být pojistka, aby v budoucnu nenechala Francie český stát na holičkách. Dále v Československu v letech 1919–1938 operovala francouzská vojenská mise, její důstojníci se stali veliteli všech vojenských učilišť a francouzský generál M. Pellé dokonce vrchním velitelem československé armády za bojů proti Maďarské republice rad.

Pro vztah mezi patronem a klientem je typické, že když se patron dostane do úzkých, jeho prvním činem je, že hodí klienta přes palubu, respektive ho „prodá“ mocenskému soupeři, aby získal odklad. Přesně toto se stalo 30. září 1938 v Mnichově podepsáním čtyřstranné dohody mezi Británií, Francií, Německem a Itálií. Kdyby bylo Československo rovnocenným smluvním partnerem, nikdy by k takové situaci nemohlo dojít.

Ještě názornějším příkladem, že spojenectví je pouze zavádějícím přejmenováním faktického vztahu mezi patronem a klientem, je Jaltská konference v únoru 1945. Je přímo nepochopitelné, jak falešný a slepě přijímaný je v tomto ohledu oficiální výklad, protože Jalta byla ve skutečnosti opakováním Mnichova. Ačkoli Československo a také Polsko byly uznanými spojeneckými zeměmi s legitimními vládami a vlastními jednotkami bojujícími proti nacistickému Německu, postoupil prezident Roosevelt obě země jinému patronovi – Stalinovi - za příslib vojenské pomoci proti Japonsku. 

Oficiálně zde sice byla schválena klausule o „demokratických volbách“ na osvobozených evropských územích, ale neexistoval žádný spojenecký kontrolní mechanismus, přičemž Stalin již měl připravené agenty, z nichž sestavil loutkové vlády. V československém případě to vedlo ke Košickému vládnímu programu a vzniku Národní fronty s následnou karikaturou „demokratických“ voleb 1946, k nimž byly připuštěny pouze čtyři strany s předem uznanou účastí na vládě pro všechny. Jalta de facto dala ruskému diktátorovi právo zahrnout do své sféry vlivu vše na východ od Labe. Aniž mohli Poláci cokoli namítat, bylo se souhlasem západních Spojenců pošlapáno jejich právo suverenity, když byl jejich stát „přestěhován“ na západ a byla jim naoktrojována loutková lublinská vláda místo legitimní londýnské. Jestliže o Mnichovu platí rčení „o nás bez nás“, pak o Jaltě platí dvojnásob. Na vyšší úrovni platilo pravidlo o patronovi a klientovi i uvnitř Velké trojky – Velká Británie byla v té době nikoli spojencem, ale pouhým klientem Spojených států, takže Churchill byl na Jaltě proti tandemu Roosevelt-Stalin bezmocný.

V optimálním případě mohla česká politická reprezentace volit patrona v souladu s většinovým přáním veřejnosti, jak tomu bylo v roce 1918 a vůbec nejsvobodněji v červnu 2003, kdy se pro vstup do EU v referendu vyslovilo 73 % hlasujících a podle průzkumu CEVRO z roku 2014 souhlasilo s členstvím v NATO 70 % tázaných. V ostatních případech posloužila v minulém století česká státnost jako směnná hodnota ve velmocenském handlu, nebo byla předhozena jako kořist, i když se našli Češi, kterým i toto vyhovovalo a těžili z toho.

Zanechme však historie a podívejme se na současnost. Je nepochybné, že ani ve 21. století se český stát neobejde bez patrona, že se vždy najde „těžká váha“, která si jej přivlastní jako klienta, i když to bude nastrojeno tak, že jsme si onoho „spojence“ vybrali sami. Koneckonců v současnosti máme dokonce patrona dvojího – po stránce ekonomické je to Evropská unie, po stránce vojenské NATO. Nicméně se dá pozorovat, že v české společnosti působí vlivové agentury ve prospěch jiných možných patronů a vzhledem k již zahájenému soupeření o post budoucího globálního hegemona a kulturní válce, která štěpí Západ, není od věci si seznam možných pretendentů projít:

a) EU a NATO

Klientství v těchto organizacích je současný stav, který na počátku 21. století nabízel Česku nejvyšší stupeň bezpečí a stability. Jenže není všechno zlato, co se třpytí. Lisabonskou smlouvou se z původně hospodářského společenství definitivně stalo politické uskupení, jež nadřazuje ideové cíle nad ekonomické, čemuž za oběť padá efektivita, technologický rozvoj a samozřejmě úroveň obranyschopnosti. V tichosti byl pohřben program, který měl učinit z EU světového lídra v oblasti ekonomiky a špičkových technologií, a byl nahrazen „Zeleným údělem“, integrací nad rámec národních států a bezmeznou podporou přistěhovalectví, u něhož se přestalo rozlišovat, zda je legální či nikoli. EU sama sebe prohlásila za „měkkou sílu“, což znamená, že je odkázána v případě ohrožení na Spojené státy ještě ve větší míře, než tomu bylo za studené války. Ekonomicky se EU rozpadla na různě dělené regiony (zóna eura, středomořský jih a severomořský sever). Ekonomickou stabilitu zatím zajišťoval neustále se zvětšující společný trh, ale tento trend stagnuje, když zkrachoval plán na pohlcení ukrajinského 42milionového trhu.

Samozřejmě patronát EU není žádným aktem milosrdenství a lásky k bližnímu, ale v případě nových členů nesmlouvavým byznysem. Drtivá většina velkých českých bank a peněžních ústavů má matky v zemích „tvrdého jádra“ EU a přináší jim fantastické zisky. Potravinový trh ovládly nadnárodní řetězce, opět s matkami v původních zemích EU, a dotace, které zpětně přicházejí z Bruselu, jsou v čím dál tím větší míře podmiňovány ideologicky a nikoli ekonomicky (upřednostňování zelených technologií, navrhované vázání čerpání z rozpočtu EU na „vládu práva“, odmítnutí zařadit jadernou energetiku mezi dotované zdroje). V globálním kontextu EU slábne nejen ekonomicky, ale upadá i technologicky, o úpadku obranných sil ani nemluvě, obzvláště po odchodu Velké Británie, když v EU zůstává jako jediná jaderná mocnost a reálná vojenská síla Francie.

A je třeba si též přiznat, že NATO je v krizi, že není schopné přinutit evropské členy, aby zaujaly nekompromisní postoj k islamistickému terorismu, jehož podhoubím je nekontrolované islámské přistěhovalectví. NATO si nedokáže poradit ani s Erdoğanovým Tureckem, které, přestože je členem aliance, se evidentně rozhodlo hrát vlastní velmocenskou hru, konfrontuje jiné členy NATO a dokonce je vydírá – EU platí Erdoğanovi výpalné, aby ji uchránil před obrovskou vlnou uprchlíků, kterou de facto vyprovokoval vstřícný postoj unijní administrativy na německou objednávku. Evropští členové aliance neplní závazky na obranu, k nimž se vstupem do aliance zavázali, takže oba sloupy, o něž Česko opřelo svou státnost, se ani ne po 20 letech kymácejí.

b) Spojené státy

I po Trumpově porážce zůstávají v USA politické kruhy, které se dívají na NATO kriticky, o EU ani nemluvě, takže jim není proti mysli, když se někdo na východním pomezí střední Evropy a na čáře styku s ruskou sférou vlivu nabízí Američanům jako nepotopitelná letadlová loď. A to je karta, se kterou hraje současná polská politická reprezentace podporovaná většinou Poláků. Polsko si tímto způsobem hledá záložního patrona, který již teď oslabuje podřízenost této země vůči EU a v případě dalších eurounijních zádrhelů by se stal hlavním patronem. Polská vláda usiluje o americké vojenské základny na svém území (a je ochotná za ně platit), protože pak by byl útok na Polsko přímým útokem na USA bez schvalovacího protokolu NATO – a takovou polízanici si každý rozmyslí. Polsko též buduje na pobřeží terminál pro lodě na dopravu amerického břidličného plynu, aby se zbavilo energetické závislosti na EU, respektive na Německu, přes jehož území probíhá, či by měla po dokončení plynovodu Nordstream 2 probíhat distribuce zemního plynu z Ruska. To jsou ovšem smrtelné hříchy, které Berlín, potažmo Brusel neodpouští, a proto je polská vláda vystavena mediální palbě eurounijních orgánů – a nyní dokonce čelí návrhu na represi v podobě podmínky, že z unijního rozpočtu mohou čerpat jen „vlády práva“.

Otázkou je, zda by toto byla možná cesta i pro nás. Je pravda, ž v Česku existuje politický proud, který usiluje o těsnější „atlantickou vazbu“ a přímý patronát USA by uvítal, avšak odtroubením stavby radaru v Brdech dali Američané najevo, že narozdíl od Polska o přímý patronát nad Českem nestojí, že je uspokojuje napojení přes NATO. A vzhledem k tomu, jak dopadly prezidentské volby a že v USA vlastně už běží studená občanská válka mezi stoupenci hnutí „woke“ a konzervativci, se v americkém postoji nedá čekat nějaká změna – a pokud ano, tak k horšímu.

c) Rusko

Ondřej Neff zde na NP několikrát napsal, že Rusové neumějí vyrobit ani budík. O ruských budících nic nevím, ale zato vím, že jedině ruské bojové letouny se svými parametry blíží těm americkým, že jedině Rusko má flotilu raketonosných a útočných ponorek s jaderným pohonem, která je srovnatelná s tou americkou, že jen Rusko dlouhodobě disponuje sériově vyráběnými prostředky na dopravu osob a nákladu na oběžné dráhy kolem Země, a kdyby nic jiného, Rusko je členem globálního atomového klubu s počtem jaderných hlavic srovnatelným s americkým arsenálem. 

A pokud někdo argumentuje, že Rusko přežívá jen díky výprodeji nerostného bohatství, měl by mít na paměti, že tímto se nabízí jedinečná možnost vydírat odběratele a že i za peníze získané tímto způsobem se dají budovat hrozivé ozbrojené síly. Rusko je nepochybně přinejmenším kontinentální velmocí, ne-li přímo globální, a v Putinovi má vůdce, který je rozhodnut navázat na imperiální výboje svých předchůdců, od Petra Velikého a Kateřiny Veliké přes další Romanovce až ke Stalinovi a Brežněvovi, a odčinit porážku ve studené válce (viz obsazení Krymu, infiltrace Ukrajiny). Navíc je evidentní, že Rusko dnes disponuje nejpočetnější komunitou internetových hackerů a je schopno vést velmi nebezpečnou hybridní válku. Toto není žádné pochlebování Rusku a Putinovi či naopak strašení, ale konstatování fakt, která nelze přehlížet, natož se jim vysmívat.

Rusko se nikdy nepřestane snažit, aby obnovilo patronát nejen nad Českem, ale i nad ostatními zeměmi V4, neboť nejen Kreml, ale i mnoho běžných Rusů zastává názor, že „kam jednou vkročila noha ruského vojáka, je ruská země“. V Česku existuje vlivová agentura, která o patronát Kremlu usiluje, a přestože máme s ruskou rozpínavostí poměrně čerstvou zkušenost, její aktivity se v určitém segmentu české společnosti dočkávají sluchu.

Ruské mocenské snahy jsou pak hlavní příčinou, proč se systém patronátu ve střední Evropě udržuje.

d) Čína

V roce 2015 napsal americký sinolog a od roku 1969 bezpečnostní poradce všech následujících amerických vlád Michael Pillsbury (nar. 1945) knihu, která vyšla česky v roce 2019 pod názvem Stoletý maraton a podtitulem Tajná čínská strategie, jak vystřídat Ameriku v roli globální velmoci a nastolit čínský světový řád, v níž popisuje mechanismus, jímž chce Čína dosáhnout svého globálního vůdcovství. V této zemi funguje civilizace nepřetržitě již 2500 let (déle existovala jen říše faraonů), rozvinulo se zde strategické myšlení na vysoké úrovni v díle mistra Sun´ce, je to nejlidnatější stát světa s obrovskou rozlohou a průmyslovým potenciálem, a kdyby nebylo jednoho z nejkurióznějších rozhodnutí vůbec v celých dějinách civilizací, jímž čínský císař Chung-si v roce 1424 definitivně zakázal zámořské expedice a Čína se vzdala zkoumání světa s katastrofálním dopadem na svou budoucnost, byla by „Říše středu“ už několik století skutečným středem světa, jeho globálním hegemonem. Podle čínského vojenskopolitického vedení se Čína pouze vrací na místo, které jí patří, a již nikdy nezopakuje chybu císaře Chung-siho.

Po nástupu reformistů využila Čína lstivě západní představu, že se svobodnou ekonomikou jdou ruku v ruce i svobody občanské, což se ukázalo být chimérou. Dnes v Číně vládne unikátní mutace komunismu, která svým státním kapitalismem a totalitními mechanismy kontroly obyvatelstva velmi připomíná národní socialismus nacistického Německa. Oproti Hitlerovi však Čína proniká do světa rafinovaněji, pomocí investic a zdánlivě bezpodmínkových půjček. Především má zájem o získání infrastruktury, například Číňanům patří již několik přístavů v Evropě a v Kanadě, další buduje v Africe, kde též financuje výstavbu silnic a železnic. To vše je součástí strategického plánu „Nová hedvábná stezka“ (Belt and Road), který má zahrnovat všechny kontinenty a je duchovním dítkem prezidenta Si Ťin-pchinga. 

Čína zatím svou hru hraje velmi dobře a představuje pro Evropu mnohem větší hrozbu než Putinovo Rusko a islámský radikalismus dohromady. Ačkoli v Česku pro ni opět pracuje vlivová agentura, dokonce s podporou významného ústavního činitele, nezdá se, že by Česko bylo hlavním zájmem Číny a jejího bezprostředního usilování o patronát. Investice do fotbalového klubu je pouhou parodií na skutečně strategickou investici, a bývalý ministr zahraničí a poradce prezidenta Jan Kohout zhruba před rokem ukončil činnost svého Institutu Nové hedvábné stezky „pro celkový nezájem české podnikatelské komunity ... a na čínské straně jsou to pak neujasněné představy...“.

Nicméně Evropa je nepochybně v hledáčku Číny a pokud by se uskutečnily čínské plány, Česko by se též ocitlo na její lopatě. A ty plány jsou zcela reálné – pokud má nějaká země šanci, že vystrnadí USA z postu světového hegemona, tak je to Čína.

e) Vojenskopolitická aliance na základě V4

Samozřejmě, že by bylo nejlepší, kdyby si Česko patronovalo samo sobě. K tomu však potřebuje skutečné spojence, tedy země, které trpí tímtéž klientským systémem a dohromady by daly alespoň „velterovou váhu“. Přehnané snahy Bruselu o integraci vedly a vedou k pravému opaku toho, co má být cílem; místo aby se Evropané začali vnímat jako jeden národ, integrační tlak odhalil mentální, kulturní a ekonomické příkopy mezi středomořským jihem, severomořským severem a také mezi východem, zbaveným jakýchkoli socialistických iluzí, a západem, jenž těmto iluzím podléhá v rostoucí míře. Evropská unie se rozpadá, nebo se již rozpadla do regionů s odlišnou mentalitou, kulturou a ekonomikou, což potvrzuje i koketování Bruselu s „dvourychlostní Evropou“. 

Tím se otevírá prostor umožňující, aby se pod střechou EU z postkomunistických zemí V4 vytvořila skutečná aliance. Do vínku by dostala ještě starší společnou minulost než jen tu komunistickou, a to rakousko-uherskou (Halič, část Polska, byla součástí mocnářství), což by mohlo zlákat i Rakousko. Na druhé straně jsou zde, bohužel, poměrné silné vzájemné animozity. Ačkoli Opavané nepochybně vycházejí s příhraničními Poláky skvěle, Češi ve vnitrozemí mají k Polákům citelný odstup, což platí i na opačné straně. Jistý chlad panuje i k Maďarům, které mnoho Čechů pokládá za cizorodý element a cítí k nim nedůvěru, pravděpodobně i vlivem hodin dějepisu, v nichž se líčí vznik duální monarchie v roce 1867 jako zrada českých národních zájmů. A myslím si, že i slovenská politická reprezentace by měla obavy z užšího aliančního svazku s Českem nad rámec EU, neboť na Slovensku jsou síly, které by ihned začaly spekulovat, zda to není nějaká česká finta, která je má připravit o samostatnost. A v Rakousku určitě mnoho lidí podvědomě pokládá Čechy za ty, kteří rozbili monarchii, a vědomě za ty, kteří oproti zelené víře provozují kacířskou jadernou energii. Navíc by se ve všech těchto zemích aktivizovaly síly, jež by takové snahy označily za ultrapravicové až fašistické a pohnuly by snad nebem, aby zachovaly loajalitu Evropské unii. Je to opravdu škoda, velká škoda, že mocenské vakuum, které vzniklo rozpadem Rakouska-Uherska a nahradil je klientský systém „papírových vah“, se nedá zaplnit novou aliancí na těchže geopolitických základech. Na takovou alianci by Washington slyšel o mnoho lépe než na samotné Polsko.

f) Neutralita po vzoru Švýcarska

Nikterak nepochybuji, že se najdou čtenáři, kteří předchozí možnosti zavrhnou a budou argumentovat neutralitou: Kdyby bylo Česko neutrální jako Švýcarsko, žádného patrona by nepotřebovalo. Musím je zklamat, takové řešení není možné, neboť jedna z mocenských pouček říká, že neutralita není dána tím, že ji stát vyhlásí, avšak uznáním tohoto stavu okolními státy či velmocemi. Švýcarsko není neutrální proto, že neutralitu vyhlásilo, ale proto, že ji Německo, Francie, SSSR/Rusko, USA, Itálie a Velká Británie uznaly, protože pro všechny byla výhodná. Na počátku druhé světové války vyhlásily neutralitu Belgie, Holandsko, Dánsko, Norsko a Švédsko, ale nebyla jim k ničemu, všechny tyto země s výjimkou Švédska Němci bezohledně obsadili, neboť jen Švédsko se jim hodilo jako neutrální. 

Švýcarsko si nikdy nezvolilo cizího panovníka, ve 14. století opakovaně porazilo Habsburky, a svou neutralitu již před 500 lety opřelo o novou taktiku boje prostřednictvím pěších kolon pikenýrů vyzbrojených dřevcovými zbraněmi. Touto revolucí ve vojenství porazili Švýcaři každého agresora, později využili geografických podmínek své země a do roku 1940 vybudovali v alpském masivu systém skalních pevností s velkorážovými děly, jež mohla postřelovat německé území až do hloubky 30 km. Koncem 90. let sice byly tyto pevnosti demilitarizovány, ale ihned začalo jejich nahrazování moderními objekty, na něž se v rozpočtu počítá s 30 miliardami švýcarských franků a do zbraně může nastoupit 1 350 000 mužů, což švýcarská vláda odůvodňuje zhoršující se bezpečnostní situaci v Evropě (viz dokument Skrytou švýcarskou krajinou 2 Společnosti pro výzkum historického podzemí z roku 2014). I kdyby evropské mocnosti projevily ochotu přistoupit na neutralitu Česka a EU se vzdát kontroly nad významnou silniční křižovatkou, jíž české země jsou, myslí si někdo, že bychom byli schopni vydat na vybudování obdobných obranných zařízení 750 miliard Kč (10 rozpočtů MO) a vyzbrojit přes milion vojáků?!

Vždy je ošidné věštit budoucnost, ale jako autor sci-fi a polit-fiction, jakou je román Křižník Thor a povídka Jenkins, Bonzačka a vlci z čerstvě vydané antologie Robot100, to risknu:

Jestli EU neotočí kormidlo ostře doprava a ze síly „měkké“ se nestane silou „tvrdou“, jestli bude ve Spojených státech pokračovat studená občanská válka mezi stoupenci hnutí „woke“ a konzervativci, nebo jestli se V4 neintegruje do vojenskopolitického paktu s takovým odhodláním bránit se, s jakým vzdoruje Izrael arabskému obklíčení již 70 let, pak po Vídni, Paříži, Berlínu, Moskvě a Bruselu bude Praha s největší pravděpodobností platit oněch pomyslných 120 volků a 500 hřiven stříbra Pekingu.