Zpráva o sjezdu německé SPD

Ve dnech 10. až 12. prosince se v Berlíně konal sjezd německé sociální demokracie, která je od posledních voleb součástí velké koalice CDU-CSU-SPD. Proběhl v bojovné atmosféře. Několik set delegátů se navzájem ujistilo o svém neochvějném odhodlání bojovat proti narůstajícímu „pravicovému populismu“ v Německu i Evropě a vyjádřilo naprostou důvěru v přesvědčení stranického vedení, že uprchlickou krizi, pardon – samozřejmě „výzvu“ – „zvládneme“! Předsednický post obhájil, byť s překvapivě malým počtem hlasů (vyslovilo se pro něj necelých 75 % delegátů), spolkový ministr hospodářství Sigmar Gabriel. Před bližším pohledem na některé dokumenty a projevy bude užitečné si připomenout, jaká je aktuální situace na „uprchlické frontě“ v Německu.

Nejdůležitější je zjištění, že – podle Frankfurter Allgemeine Zeitung (dále FAZ) z 8. 12. – byla dosažena hranice 1 milionu utečenců překročivších v letošním roce hranice Spolkové republiky Německo, přičemž podle deníku „příliv překonal ... všechny prognózy“. Ohromná spousta uprchlíků se pohybuje v zemi bez jakékoli kontroly – v ultrahumánním a „otevřeném“ Německu pro ně není problém jednoduše odejít či odejet (běžně i taxíkem) z místa, kde byli ubytováni, aby se zřejmě většinou pokoušeli nalézt své příbuzné či známé. Odhad počtu utečenců s neznámým místem pobytu kolísá mezi 150 až 300 tisíci. K všeobecnému zmatku přispívá skutečnost, že někteří byli zaregistrováni dvakrát, protože ve spolkových zemích neexistuje jednotný způsob evidence. Není třeba zdůrazňovat, že tato situace vyhovuje nejvíce muslimským radikálům a potenciálním teroristům. Stovky starostů měst a obcí, na jejichž bedrech spočívá největší díl péče o uprchlíky, bombardují vládu naléhavými žádostmi o pomoc. Zoufalí občané se leckde snaží vlastními těly zabránit příjezdu dalších autobusů, z nichž vystupují nejčastěji mladí muslimští muži bez jakýchkoli známek prožitého utrpení. Víc a více Němců se začíná v Německu cítit jako v cizí zemi – podobně jako bývalý saský ministr spravedlnosti, který na protest proti vládní politice vystoupil z CDU. Strach tváří v tvář záplavě nových Prorokových následovníků narůstá zejména mezi Židy. Frakce CSU v bavorském sněmu se podle týdeníku Spiegel z 31. 10. nachází v „předrevoluční náladě“. Z úřadu kancléřky však stále zní bohorovné „wir schaffen das“ a když ministr financí Schäuble použil v souvislosti s utečenci pojmu „lavina“, vyvolalo to v politických a mediálních kruzích doslova pozdvižení.

Uprchlické téma se pochopitelně dostalo na přední místo sjezdové agendy. Jeho reflexi předznamenal postoj vedení SPD, které stejně jako Merkelová zásadně odmítá stanovit „Obergrenze“, tj. maximální počet utečenců, kteří budou do Německa vpuštěni. Dovolilo si nicméně v návrhu sjezdového usnesení předložit k diskusi pojem „Grenzen der Aufhahmefähigkeit“, tj. hranice způsobilosti přijímání uprchlíků. Jestliže – jak uvádí ve FAZ z 10. 12. Jasper von Altenbockum – byl i tento veleopatrný posun sjezdem zamítnut, svědčí to vskutku o těžko uvěřitelném fanatickém humanitářství řadového členstva SPD. Za této situace si dost dobře nelze představit, že by na sjezdu někdo vystoupil s kritickým názorem na uprchlíky. Byl by nejspíše na místě vyloučen jako odporný Menschenfeind, tj. „homofob“. Hranice únosnosti počtu migrantů pro Německo, jakož i pro jakýkoli jiný stát či společnost nicméně samozřejmě existuje a má dvojí podobu – sociálně-ekonomickou a společensko-politickou. Podle ekonoma Thilo Sarrazina zvládne bohatá země zatížení výplatami sociálních dávek do výše 5 % národního produktu, přičemž na jiném místě své knihy Německo páchá sebevraždu z roku 2010 uvádí, že Německo na tento účel vynakládá 2,5 % národního produktu. Počet muslimů v Německu v roce 2007 Sarrazin odhaduje na 6-7 milionů. Jestliže předpokládáme, že právě oni jsou největší zátěží německého sociálního systému, lze odhadnout, že deset milionů nových utečenců bude znamenat kritickou mez, jež by byla při současném tempu uprchlické „tsunami“ dosažena za deset let. Mnohem dříve by ovšem byla asi prolomena politicko-společenská mez únosnosti ze strany dosud mlčící, umlčované a zastrašované většiny, která s nynější sebevražednou vládní politikou tiše nesouhlasí.

Místo „Obergrenze“ se do závěrečného usnesení dostal pojem „kontingent“. Není to ovšem totéž, jelikož v pojetí hlasatelů ničím neomezené všelidské lásky, kteří dnes v Německu rozhodují, by zavedení „Obergrenze“ narušilo azylové právo, zaručené německou ústavou. Toto tvrzení neodpovídá pravdě, protože německá ústava v případě práva na azyl v článku 16a mluví o „politicky pronásledovaných“, nikoli o utečencích před válkou, nemluvě o tom, že mezi příchozími je mnoho lidí ze zemí či oblastí, kde žádná válka není. Ovšem pravda a realita jsou elitám v jejich snaze co možná rychle rozpustit Německo a němectví v tavícím kotli národů a náboženství ze Třetího světa jen na obtíž. Co jsou tedy ony kontigenty? Jednoduše řečeno má to být způsob, jak nahradit živelné přistěhovalectví, spojené s nebezpečím přepravy přes moře, organizovaným převážením skupin uprchlíků do Německa, resp. do ostatních eurozemí, protože němečtí politici ani v této záležitosti neopomenou myslet na Evropu, jíž v posledních letech stále bezohledněji vnucují svou vůli. Místo nelegální migrace a zdlouhavého azylového řízení má tedy nastoupit řízená migrace, již dávno plánovaná euroelitami v rámci projektu „Euro-Mediterranean Partnership“. Pokud jde o počty příchozích, SPD opatrně připouští, že německá snaha napomoci řešení válečných konfliktů má přispět ke snížení počtu běženců. Ale za důležitější považuji tezi, že menší počet žadatelů o azyl bude vyvážen většími kontingenty... Pokud jde o zjevné ekonomické migranty, SPD se svou představou „světu otevřeného, tolerantního a přátelského Německa“ zásadně odmítá kohokoliv vracet, neboť na německé sociální dávky má zkrátka „právo“ každý. Lidé z Balkánu volí špatnou cestu, když v Německu žádají o azyl, ale SPD se už postará o to, aby ani oni nebyli z mateřské náruče kancléřky vyvrženi. Za tím účelem jim hodlá nabídnout nový zákon o přistěhovalectví (Einwanderungsgesetz), který bude mít – jak jinak – svůj protějšek v „Einwanderungsstrategie“ na evropské úrovni.

Inkriminované sjezdové usnesení s názvem „Na cestě k integrativní uprchlické -politice“ obsahuje 15 stran textu, kde se s hrozivou německou důkladností podrobně řeší naprosto vše – integrace uprchlíků, jejich vzdělání, rovné šance, boj proti předsudkům, přednostní doprava žen a dětí v rámci kontingentů, evropská dimenze boje proti příčinám uprchlictví, nové zákonodárství atd. V drobném odstavečku se dostane i na obavy obyčejných Němců, kteří dosud nepochopili nový humanismus, hlásaný elitami. Ale vzápětí už zase duní hesla o boji proti fašizující Pegidě a o tom, že „nepřátelům lidí“ nebude dán žádný prostor. Abychom však byli objektivní – jedním dechem vyhlašuje SPD boj „krajní pravici“ i „islámskému extrémismu“. Zatímco však nebohý pravičák nemá žádnou polehčující okolnost, muslimský radikál se může odvolat na svou příslušnost k menšině, která je v pojetí elit vždy „diskriminovaná“.

Celý text usnesení vykazuje typické rysy destrukce reality v duchu politické korektnosti. Vyhýbá se např. důsledně slovu „muslim“. Má-li se říci cosi o dětech přistěhovalců, použije se výraz „děti s migračním pozadím“. Zamlčuje se mnohokrát doložený fakt, že naprostou většinu příchozích tvoří mladí (muslimští) muži. Pokud jde o nepoměr pohlaví, nepřímé přiznání této skutečnosti tkví v nápadném zdůrazňování, že do plánovaných kontingentů budou přednostně zařazovány ženy a děti. Všechny dokumenty a projevy na sjezdu oplývaly integračním horlením. V 90. letech, tj. za vlády Kohlovy CDU, se prý integrace nepovedla, nyní to musí být lepší. SPD se dokonce „statečně“ zmohla na apel vůči utečencům, že i oni sami musejí být na integraci připraveni. Jde však o to, co si SPD pod tímto pojmem představuje. Zkušenost ze západní Evropy ukazuje přesvědčivě, že vychvalovaný koncept multikulturalismu přispěl k tvorbě muslimských ghett, tedy působil silně protiintegračně. SPD se na sjezdu k multikulturalismu nehlásí – myslí to tedy opravdu vážně se skutečnou integrací? Podle sjezdového usnesení má mít integrace podobu především výuky německého jazyka a osvojení si základů právního a politického systému, ale i posílení „kulturního vzdělání“. V posledním bodě už ovšem SPD vstupuje na tenký led, kde by se mohla stát předmětem útoku multikulturních fanatiků ze strany Zelených, kteří za každou zmínkou o (německé) kultuře větří rasistický útok na autenticitu menšiny a projev nepřijatelného arogantního evropocentrismu. Rozhodující ovšem je, že muslimové jsou vůči jakýmkoli pokusům o kulturní afinitu ke svému novému domovu tradičně resistentní, takže nulový výsledek opatrnického integračního konceptu SPD lze předem odhadnout.

Předem je také jasné, kdo bude v očích elit viníkem další ghettoizace Německa – nikoli muslimští migranti, ale Němci se svými iracionálními předsudky. Na svůj webový portál pověsila SPD letos v srpnu poučení s názvem „Pravdy proti předsudkům“. Předsudků je tu vypočteno sedm (např.: Německo je malé na další přistěhovalectví, azylanti pobírají větší dávky než někteří Němci, uprchlíci nejsou chudí, protože mají mobilní telefony, odeberou Němcům pracovní místa atd.) a všechny jsou za použití polopravd a manipulativních tvrzení jednoznačně „vyvráceny“ jako falešné. Nejhorší lži se SPD dopouští při v případě údajného předsudku, že „v blízkosti uprchlických ubytoven stoupá kriminalita“. Pravda je podle sociální demokracie následující: Tuto rostoucí kriminalitu nezpůsobují utečenci, ale pravicoví radikálové, kteří na ně útočí, což je perfidně uvedeno do souvislosti s demonstracemi hnutí Pegida. Utečenci (vesměs z rozvrácených pramálo civilizovaných končin) nemají tedy větší zločinnost než (supercivilizovaní a superpacifičtí) Němci! SPD tedy neví nic o kriminalistických studiích, konstatujících dvojnásobnou zločinnost u muslimů ve srovnání s Němci, nic o berlínských vězeních, zaplněných z 90 % muslimy, nic o vyděšených rodinách v okolí uprchlických zařízení, jejichž dcery už nemohou volně vycházet, aby nebyly obtěžovány, popř. znásilněny někým z přistěhovalců. Tyto věci německý tisk zamlčuje, protože bezpečí a informovanost vlastních občanů mají pro něj menší význam než nutnost hájit politickokorektní ideologii.

Tu a tam ale přece jen něco „unikne“. Kdyby sociálně demokratičtí bořitelé předsudků zalistovali týdeníkem Spiegel z 24. 10., konkrétně článkem „Choulostivá čísla“ (Heikle Zahlen), dozvěděli by se, že policie pod tlakem stále více znepokojené veřejnosti začíná jednat, avšak naráží na ideologicky podmíněnou neochotu úřadů spolupracovat. Když se Spolkový kriminální úřad pokoušel zjistit, kolik trestných činů utečenci páchají, většina spolkových zemí odmítla tyto údaje poskytnout, protože by je mohli zneužít „šiřitelé nenávisti“ a protože „žadatelé o azyl nemají být stigmatizováni“. V Brunšviku (Dolní Sasko) zřídila policie zvláštní vyšetřovací úřad pro uprchlíky, protože „věci se začínají vymykat kontrole“. Po příchodu 5000 migrantů dostala policie mnoho stížností od lidí, které obtěžují Severoafričané, když se opilí vracejí ze supermarketů. Enormně vzrostl počet vloupání. Mezi trestnými činy se prý ojediněle objevuje „těžké sexuální obtěžování“ – pojem „znásilnění“ je v souvislosti s migranty zjevně nepřípustný. Zvláštní vyšetřovací útvary pro trestné činy, související s uprchlickou vlnou, vznikly i v jiných spolkových zemích. Spolkový kriminální úřad odhaduje, že asi jedna desetina žadatelů o azyl se dostala do konfliktu s právem! Úřady by pachatele trestných činů rády co nejdříve vyhostily, ale zatím se to podařilo v jediném případě, protoževětšině pachatelů se podařilo zakamuflovat svou identitu a původ....

Zprávu o sněmu SPD uzavřeme zmínkou o projevu znovuzvoleného předsedy Sigmara Gabriela, mj. onoho „demokrata“, který se neúspěšně pokusil vyloučit z SPD obávaného kritika oficiálního mýtu o prospěšnosti muslimské imigrace T. Sarrazina. Bylo v něm vše – nesmiřitelný boj proti „nepřátelům lidí“, pilíře migrační politiky SPD, tvrdý útok na evropskou „krajní pravici“, opatrné šťouchnutí do CDU, „pochopení“ pro obavy prostých Němců z přívalu imigrantů, nutnost jejich integrace a nechyběl ani pohled do očí malého uprchlíka, v nichž Gabriel patrně po vzoru Merkelové objevil esenci veškerého humanismu a nejvyšší politickou moudrost dnešní doby. Dva body stojí za to podtrhnout. Soudruhu Gabrielovi (v SPD přetrvává zvyk nazývat se „Genosse“) se nelíbí, že veřejnoprávní média v Německu často referují o nové protipřistěhovalecké straně AfD (Alternative für Deutschland) bez přívlastků, prostě AfD: Gabriel by si přál, aby média zaujímala „bojový postoj“ a označovala tuto stranu důsledně „pravicově radikální AfD“, aby občan netápal a hned věděl, kam si má tyto „nepřátele lidu“ zařadit. Pozoruhodná představa o „nezávislosti“ veřejnoprávních médií! Komunističtí soudruzi blahé paměti by byli potěšeni.

Ale spokojeni mohou být také všichni ti, kdo spatřují největší hrozbu pro svobodu, rozum, mír a klid na našem kontinentě v Evropské unii. Gabriel totiž rozpoznal, že na mnoha místech Evropy, zejména mezi mladými, převládá „antievropský Zeitgeist“, což je prý sociální výbušnina pro EU, proti níž je nutno ze všech sil bojovat. Jako Čecha mě jen mrzí, že ve výčtu zemí s významnými „protievropskými“ silami Gabriel nemohl k Maďarsku, Polsku, Francii, Rakousku, Švédsku, Finsku či Anglii připojit také Českou republiku. Doufejme, že na příštím sjezdu SPD za dva roky, tj. po parlamentních volbách u nás, už k tomu on nebo jeho nástupce důvod mít bude.