Pod domem máme malou studánku a u ní tři vrbičky. Seděla jsem kousek od nich a četla jsem si. Najednou se něco pohnulo, podívala jsem se před sebe. Asi dva metry ode mne stálo malé štíhlé zvířátko, tmavé kulaté oči dokořán , stálo vzpřímeně na zadních nožičkách a dívalo se na mne. Dost dlouho jsme se vzájemně prohlížely, nemohla jsem se nabažit.

Mělo moc hezký obličejíček, očička jako podmalovaná tmavými kruhy a takový výraz, jako když se směje. Kožíšek hnědý, náprsenku žlutavou, kousek zad a ocásek tmavohnědý.

Myslela jsem si : "Tchoř nejsi, lasička také ne, ačkoliv jsi dost lasičce podobné." Pak jsem promluvila nahlas: "Kdo jsi ? Chceš vědět, co čtu ?" Zvířátko se leklo a najednou bylo pryč, jako když rychle odjede.

Byla to kuna. Soused mi vyprávěl, co jich tady je. V noci pořádají nějaké sněmy.

V předminulé zimě asi řádily i v naší stodole, která je naštěstí od domu vzdálena. Původně jsem podezřívala kočky, ale ty hlásky byly ječivější a vřískavější než kočičí. Někteří lidé říkají, že se jim kuny dostaly až pod střechu, tam čile hospodařily a udělaly škodu.

Ale krásné jsou, to jim nikdo nevezme. Ať si lidé říkají, co chtějí. Nedám na pomluvy.

I sousedovi připadají kuny bystré a usměvavé. Oba jsme se shodli na tom, že se dívají tak nějak mazaně a rošťácky, očima přímo laškují. Jsou to prostě chytrá zvířátka. Možná, že mají i smysl pro humor, a tak občas někomu něco provedou.

Budu se těšit , až se na mne zase přijde podívat. Nabídnu jí nějaké občerstvení a zeptám se, jestli se nebojí kocourů. A vyfotím ji aspoň mobilem.

Patří sem jako motýli, broučci, ptáci, zajíci a srny, jako kocouři a my. Jaké štěstí, že se máme !

"Já jsem miloval každé zvíře, každé květince bál jsem se ublížiti, věda, že jednou sejíti musí a její pobytí zde, to jediné jest, čím se může honositi." (K.H. Mácha)