Po vrstevnici vede za kopcem cesta, která má možné své jméno, ale já jí říkám Malinová. Po obou jejích stranách roste maliní. Když jsou větévky obsypány zralými malinami, sklánějí se dolů a je tady taková vůně, že nemůžete myslet na nic jiného, než na domácí malinovou šťávu nebo dort s pravým malinovým rosolem. Lesní maliny voní víc a jinak než zahradní.

Letos budou maliny dřív, už se těším. Vždycky tu natrhám plný džbánek.

Nejsem sama, kdo sem rád chodí. Dost často tady potkám muflony. Loni, zrovna když měli mladé, šla jsem po Malinové cestě. Celé stádo, seřazené ve vzorném útvaru, se zdola blížilo k cestě. Polekali se mne, rychle přeběhli přes cestu a hned byli na druhé straně v lese.

Jen jedna muflonka zůstala stát u cesty a pořád se na mne dívala. Stála jsem bez hnutí a čekala, co bude. "Proč se asi zastavila?" říkala jsem si.

Trvalo to dost dlouho, až najednou doběhlo na cestu malé muflonče. Nádherné zvířátko, takové legrační jehně, něco jako zázrak.(Až vyroste, vyleze na skálu a bude se dívat do kraje. To také dělávají.)

Čekala na něj. Pak ho nechala jít kousek napřed a odběhla za ním, jako poslední z celého stáda.

"Máš krásné mládě," pomyslela jsem si. "Hezky se o něj staráš a bojíš se o něj. Mne se ale bát nemusíš. Já ti to veliké štěstí přeji."