Sir Arthur Conan Doyle (1859-1930) - Bram Stoker (1847-1912). Znali se? Ano. Ten první vysnil lovce zlosynů Sherlocka Holmese a ten druhý lovce zlosynů Abrahama Van Helsinga. Zatímco Abraham Van Helsing se střetl s Draculou, Sherlock s Moriartym.

Fiktivní detektiv, fiktivní profesor. Oba pátrají. První z nudy, mimo jiné, a bere lovení zločinců jako hru, pestrou zábavu v šedi. Dokazují to často citovaná slova, radostně, i když potemněle splynuvší z Holmesových rtů v příběhu Opatské sídlo: „The game is afoot.“

Oproti tomuHelsing složil Hippokratův slib a NEMRTVÉHO právem vnímá jako přízračnou nemoc; a když dělal Friedrich Wilhelm Murnau (1888-1931) svou legendární adaptaci Nosferatu, eine Symphonie des Grauens (1922), tak umístil hned zezačátku mezi dva záběry (rovněž často citovaný) bílý titulek: Jakmile přešel most, obklopily ho přízraky.

Ten most, pravda, nepřekročil Van Helsing, ale mladý Jonathan Harker, kterého teprve bude Abraham zachraňovat. Ale do říše Sherlockovy a Moriartyho, což byl věru skunk a nechutně zlotřilý profesor, který naštěstí uhynul v Reichenbašských vodopádech ve Švýcarsku, kam ho srazil právě Holmes. Po této zcela zasloužené smrti matematika se však Sherlock utkával s dalšími a dalšími stvůrami a snad nejcharismatičtější arcilotr tohoto kruhu pekel byl Adelbert Gruner.

Málo se o tom ví! Moriarty Grunera navždy zastiňuje. Ale Gruner je přesto tady a někteří badatelé na poli tzv. holmesologie si dokonce odvážně myslí, že byli Holmes a Helsing jedna a ta samá osoba. Zatímco…

Někteří by teď čekali, že taky ztotožním Moriartyho a Draculu, ale to jednoduše nelze udělat právě proto, že se Conan Doyle roku 1924 prokazatelně pokusil o vlastní parafrázi Stokerova románu Dracula, kterou je pozoruhodná povídka Vznešený klient. Možná jste si toho v dětství ani nevšimli - a já taky ne. Upozorněn jsem četl povídku znova - a jsem v šoku. Vznešený klient totiž vykazuje natolik markantní sumu podobností s Draculou, že to vylučuje náhodu. A sice se jedná o zřetelný Doylův žert, ale možná bychom měli žert brát i jako racionální pohled jednoho lékaře na zatemněnou skutečnost, ze které šil jeho kamarád Stoker mýtus.

Nesporné podobnosti Draculy a Vznešeného klienta mj. shrnuli editoři antologie Upírské příběhy (2009, česky 2012),ve kteréje otištěna sedmice Doylových próz souvisejících s vampyrismem. A ještě ke Klientovi. Upír z Transylvánie i baron Gruner jsou „kontinentální“ šlechtici, kteří překročí Kanál. Oba užívají hypnózu, aby „sbírali ženské“. Oba jde charakterizovat jako „aristokraty zločinu“ a Sir Arthur Conan Doyle výslovně říká: „Na povrchu atmosféra čajů o páté, vzadu za tím ale smrtelná krutost bez hranic.“ Není to vše. Oběma příběhy, Draculou i Vznešeným klientem, se stejně táhne nit erotického podtextu. Oba anti-hrdinové shodně vstoupí do stejně mlhavého Londýna, aby nejdřív jednu ženu zničili a druhou… krajně ohrožovali. Co ještě víc, v obou případech se proti těmto „temným záměrům“ seskupí „srdnatí lovci“ a lovci s horkým zaujetím hatí plány obou pochybných aristokratů. Ale nejsou to jen muži, kdo se zlu vzepře; v obou případech týmu oddaně pomáhá krásná dáma, přičemž obě ženy obdobně disponují značným povědomím o příslušném padouchovi. Mina Harkerová je na Draculu napojena telepaticky, Doylova hrdinka zase má zřetelné ponětí o deníku, do kterého Gruner nutkavě vnáší vlastní prostopášnosti! Ani to není všechno - v obou případech dojde ke zvratu právě ve chvíli, kdy si zloduch znepřátelí vlivné osobnosti, načež musí v obou situacích opustit Londýn lodí. A zrovna tak finále obou dobrodružství vykazují víc než jen styčné body. Tým se vzepře Minině proměně v upírku - alias její pomyslné svatbě s Draculou. Taky ve Vznešeném klientovi je zamezeno svatbě, jenže s hypnotizujícím baronem-Modrovousem. Náhod není a Grunerovo jméno (Adelbert) má hned čtyři společná písmena se jménem Dracula, přičemž upír ve Stokerově bestselleru vystupuje taky pod jménem Mr. DeVille. Zatímco ve Vznešeném klientovi je postava jménem DeMerville.

Ani tady ale Doylovy nápodoby nekončí a zajímalo by mě, jak dlouho se u nich doma smáli. Abraham Stoker se ale smát už nějakých dvanáct let nemohl; byl mrtev. Pokračujme. - Doylem působivě nastíněná figura krásné Kitty Winterové - neboli „temperamentní slečny W.“ silně připomíná Stokerovu Lucy Westernovou. Ta se taky - úplně jako Kitty - stane první šlechticovou obětí v Anglii. Navíc… Autor Holmese čítal romány Alexandra Dumase a nebude náhoda, že jméno „Kitty Winter“ sestavil ze dvou ženských jmen nejznámějšího Dumasova románu. Kitty se totiž jmenuje služka mylady Winterové. A především: Kitty a zrovna tak Winterová JSOU SVEDENY jen jedním, zato vášnivým mužem. Draculou ne. D´Artagnanem. Ale to jsme odbočili od ryzích shod, a jestliže Draculu opět otevřete, ihned a na stránce jedna čtete o Hotelu Royal. Inu, a Doyle píše o Café Royal. A dál. Hrabě Dracula hraje pólo v Hillinghamu, zatímco baron Gruner válí pólo (skutečně tutéž hru) v Hurlinghamu. A ještě dál. Přesně tři incidenty se ženami, ke kterým došlo v „temné“ minulosti barona Grunera, možná poukazují ke třem upírkám, s nimiž se střetl Harker v Draculově hradě. Co víc, oba příběhy (Dracula i Vznešený klient) shodně vylíčí skok z okna, přičemž k vyvrcholení dojde v obou případech tím, že se padouchova tvář rozpadne; ale je, uznám, pravda, že to u Doyla byl racionální efekt vitriolu.

„Tím příběhem slavná dráha mého přítele vyvrcholila,“ přesvědčuje nás v povídce úplně vážně jindy opatrný doktor Watson a možná to chcete brát jako pouhou větičku, jenže to tak brát nejde, protože existuje něco jako „dramatický oblouk“ a „poslední“ povídka Vznešený klient jednoznačně parafrázuje tu úplně první holmesovskou povídku Skandál v Čechách (1891). Navíc… Také baron Gruner je z Prahy, odkud byl „dědičný panovník“ naší země ve Skandálu, a krom toho nejsou Skandál, ani Klient shodně „pravé“ detektivky. V detektivce se přece záhada řeší, ale to se tu naprosto neděje. Co se tedy děje? Nic víc a nic méně, než to, že je osamělý, asketický Sherlock v obou případech žádán, aby „obstaral důkazy“, které by buď umožnily (Skandál v Čechách) nebo naopak znemožnily (Vznešený klient) svatbu, na kterou nemá sám pomyšlení.

Stručně: Conan Doyle velmi vtipně a chytře RACIONALIZUJE Draculu do Grunera; asi jako racionalizoval vlkodlaka v Baskervillského psa. Je to vlastně už metoda H. G. Wellse a Sherlock vedle toho boduje taky v dalších povídkách, které se dají označit jako upíří: Upír v Sussexu (1924) a Dům „U Tří štítů“ (1926). Během pouhých tří let 1924-1926 Doyle parafrázoval a racionalizoval Draculu přesně třikrát, přičemž potřetí upíra nahrazuje osudovou ženou, která si drží mládí plus krásu jaksi natruc milencům, co naopak chřadnou, ba padají před ní jako mouchy (Dům „U Tří štítů“).

Okolo podobných femme fatale se ostatně vyvinul celý subžánr, kam přednostně patří Kiplingova báseň The Vampire, podnítivší Pottera Emersona Browna ke hře Byl tam šílenec, přepsané roku 1909 i do románu. V Domě „U Tří štítů“ navíc - intuitivně píšící - Doyle slučuje prvky tohohle plus předchozích dvou svých příběhů o ženách-psychických upírech.

Ten první se jmenoval John Barrington Cowles (1884), ten druhý - prostě - Parazit (1894). Ten druhý je extrémně působivý, je očividné, že ho psal lékař, a přečtete-li ho, nikdy vám nevyjde z hlavy. Psychického upíra tu potkáte v samotářce, která umí lidi osudově uhranout. Strašlivá povídka. Jinak docela koukatelný český film Teorie tygra je proti ní úplný čajíček.

Ale ke skutečnému upírství. Holmesovským příběhem je i Nezvěstná šlechtična opatřená podtitulem Zmizení lady Frances Carfaxové (1911). Byla zveřejněna jen krátce před Stokerovou smrtí. A sice vychází z (poeovského) motivu předčasného pohřbu, to je fakt, ale jméno CARFAX je zvoleno podle domu, který Dracula koupil ve městě Purfleet.

Skvělý Arthur Conan Doyle však ani zdaleka nevládl jen tendencí RACIONALIZOVAT, anebo ano, ale vládl tou tendencí taktéž a právě na poli science fiction, takže například hned druhá jím publikovaná povídka Příběh Američana (1880) předvádí rostlinu sající krev. Textu velmi příbuzné Květenství zvláštní orchideje uveřejnil další Doylův přítel H. G. Wells roku 1894, brzy po čemž nasadil do války s lidmi - upíří - Marťany (1898). A opravdu upíří, protože se živí krví. Dracula přitom, připomeňme, vyšel prvně jen rok před Válkou světů.

Za spíš duchařskou se dá označit Doylova další povídka Vítězný výstřel (1893) o živočišném magnetismu a sám ji v dopise matce označil za „velmi strašidelný příběh“; hlavně je to ale příběh velmi zdlouhavý. A postrádá řešení. Možná je v tom směru již zajímavější Doylův pozdní román Maracotova hlubina (1929), který pojednává o Atlantidě a v jehož finále hrdina udolá démona silně podobným způsobem, jakým byl zničen Dracula.

Ale k Sherlocku Holmesovi a jeho příteli Johnu Watsonovi, který Stokerovi očividně sloužil jako inspirace pro doktora Johna Sewarda z Draculy. I Seward je ostatně kronikář aktivit svého přítele (a učitele) Abrahama Van Helsinga.

A tady lze skončit. Jestli ale chcete, dá se podniknout krátký, a přesto zběsilý výlet. - Vyskytl se totiž i jistý Loren Estleman s románem Sherlock Holmes versus Dracula aneb Dobrodružství krvelačného hraběte (1978),a máme-li této knize věřit, vyhnali slavného upíra z Anglie právě Watson a Sherlock! Právě Sherlocka také prosí žurnalista z Whitby, zda by nevyšetřil záhadné ztroskotání lodi Demeter, jejíž kapitán připlul do Anglie mrtev a uvázán ke kormidlu; jak si možná vzpomenete, jen silně zkratkovitě ztvárnil jeho plavbu ve svém filmu Francis Ford Coppola.

Estlemanově knize už předcházel dost podivný román Polštář pravděpodobnosti (1970) od jistého T. A. Waterse, kde se Holmes a Watson bijí s Draculou v alternativní verzi Transylvánie. V dalším románu Neuvěřitelný deštník (1979) od Marvina Kaye vynalezl Moriarty titulní „dopravní prostředek“, který ale nepředá Mary Poppins, a hrdina knihy proniká jeho pomocí do takových alternativních světů, kde jsou skuteční nejen Sherlock a Dracula, ale i baron Frankenstein.

Roku 1981 navštěvuje slavný upír Sherlocka Holmese přímo na Baker Street v komiksu Ojedinělý případ chudokrevného dědice a v povídce Ze stromu času (1982) se Sherlock a Dracula navzájem spiklenecky radí (což je ovšem výjimka).

Stejný autor F. T. Saberhagen vydal roku 1994 román Seance pro vampýra, odehrávající se roku 1903. Seance sice bude odhalena jako podvod, ale mizí při ní sám Sherlock, aby Watson poprosil o radu vlastního bratrance, kterým je - poměrně překvapivě - sám Dracula.

Drzý spisovatel Saberhagen navíc vymyslil romány Draculův tkaloun a Spis Holmes-Dracula (oba 1998), v nichž se odhalí, že je ten samý Dracula i bratranec Sherlocka Holmese - a jakýsi jeho dvojník. Tím jsou tedy všichni tři propojeni. Ale dál. The game id afoot.

V komiksu Šarlat v záři plynových lamp (1987-1988) pomůže Holmesovi proti Moriartymu sám Abraham Van Helsing; když se zrovna zlovolný matematik spojí s Draculou, aby v Londýně nastolili, inu, hotovou dobu temna.

Podobně „silný lógr“ je román Draculův kousek (1988) - z 27. století. Geneticky vyráběné upíry tvrdě potírají hned čtyři pánové: Stoker, Doyle, Wells a - dokonce - Wellsem proslavený a tady skutečný - doktor Moreau.

V komiksu Draculovi duchové (1991) prosí Van Helsing „starého přítele“ Sherlocka, aby mu pomohl vypátrat Draculu.

V románu Draculův deník (1992) studuje nezkušený Dracula Eton a vedle Brama Stokera tu vystupují Abraham Van Helsing a Sherlock Holmes. Roku 1992 vyšla i povídka Rudá vláda od Kima Newmana, který ji přepracoval rovnou i do románu V roce Draculově (česky 2015 jako Anno Dracula). Van Helsingovi, zvíme, se Draculu nepovedlo odpravit, a tak se tento lstivý upír stane regulérním manželem královny Viktorie. Následek? Truchlivý. Upíři ovládnou Anglii. Ale co na tom? Postaví se tomu přece bratři Holmesovi.

V pokračování Krvavý rudý baron (1995) vyšetřuje Mycroft během první světové války pokus Němců generovat jakési „nemrtvé“ vojáky. Kim Newman vyřadil z knihy kapitolu Soukromé spisy Mycrofta Holmese a samostatně ji uveřejnil v londýnském časopise Crime Time (2002). Jak zjistíme, ihned po Mycroftově smrti kdosi spálil tajemství jeho trezoru, a to dřív, než sejf stačil otevřít upíří ministerský předseda lord Ruthven.

I v česky vydaných románech Marka Frosta Seznam sedmi a Šest mesiášů (1993) bojují Doyle a Stoker s okultními silami jednoho londýnského satanského kultu a pomáhá jim jistý Jack Sparks; dle Frostova tvrzení „vzor Sherlocka Holmese“. - Česky vyšel i román klasika Rogera Zelaznyho Noc v osamělém říjnu (1993), který je vyprávěn Rozparovačovým psem! Po Holmesově a Draculově boku tu figuruje Frankensteinovo monstrum a dokonce Larry Talbot, tedy hrdina legendárního filmu Vlkodlak (1941).

V povídce Dobrodružství s chybějící rakví (1995) od Laury Resnickové navštíví Sherlocka velmi, ale velmi bledý upír, kterému prý Dracula ukradl rakev. A v příběhu Romana Ranieriho z téhož roku Ojedinělá událost jednoho večera v roce 1912 se Doyle a Stoker potkají s původním Vladem Naražečem. V povídce Myš a pán (1995) vyšetřují Watson a Sherlock seanci, které se zúčastnil sám hrabě Dracula. A přední autor sci-fi Brian Stableford uveřejnil roku 1995 v časopise Interzone Hlad a extázi upíra. Text, jehož revidovaná románová verze vyšla rok nato, se odehrává sto let předtím (1895), kdy jistý profesor, máme-li tedy Stablefordovi věřit, navštěvuje budoucnost ovládanou upíry, načež o výletech vykládá Stokerovi, Doylovi, ba dokonce Holmesovi. Nejednoho asi inspiruje.

V románovém pastiši Upíří had (1997) - od Australana Kela Richardse - pomáhá Sherlock inspektoru Lestradovi proti „londýnskému upírovi“ - a ve slavném komiksu Alana Moora Liga výjimečných, který vyšel ve třech svazcích také česky, si - roku 1898 - najímá Moriarty paní Minu Harkerovou. Do svých služeb. Román Sherlock Holmes a upír z Longacru (2001) vylíčil pro změnu premiéru divadelní adaptace Draculy v Brightonu - v čase řádění sériového upířího vraha. Autor dramatu je sám slavný herec Henry Irving, kterého jeho osobní tajemník Bram Stoker (což je, pravda, skutečnost a nikoli fikce) zneužil jako hlavní předlohu krvavého Hraběte.

V dalším románu Temná kaple (2001) od Carole Nelson Douglasové řeší Irene Adlerová (jediná žena, která kdy přelstila Sherlocka Holmese) vraždu spáchanou Jackem Rozparovačem v pařížském nevěstinci; ale nezvládne to, musí povolat Sherlocka, i když se vzpírá. Sherlock a doktor Watson odhalí pak - v následujícím svazku Rudý hrad (2002) - známé zločiny z Whitchapelu, ale další linie nás zanesou do Transylvánie a Čech.

Vystupuje zde opět nebohý pan Stoker a finální identita Jacka Rozparovače je překvapivá. Značně. - Už roku 1995 přitom stejná autorka zveřejnila povídku Dracula na skalách, ve které Irene Adlerová ochrání před hrabětem jistou lepou dívku, zřejmě Doylovu příbuznou. Irene o svém činu informuje, koho jiného, než Brama Stokera.

Taky v dalším románu Krvavé závěsy (2002) - od Roberta Josepha Randisiho - pronásledují Stoker a Doyle Jacka Rozparovače - a roku 2004 vydal David Stuart Davies i román Zcuchané přadeno, který je poněkud neregulérním pokračováním Psa baskervillského. Holmes se tu potká jak s Draculou, tak s Abrahamem Van Helsingem.

A ve frašce - z téhož roku - Místa pro druhé dějství - z pera Bradley Sinora - sledujeme představení známé opery Piráti z Penzance (od Gilberta a Sullivana), ve kterém má příhodnou roli - opět - Dracula. Přitom se potká s Mycroftem Holmesem i dr. Watsonem.

V dalším románu Draculův mor (2006) - od Stephena Seitze - poprosí Mina Murray - snad až na kolenou - Watsona a Sherlocka, aby našli jejího pohřešovaného snoubence Jonathana Harkera; i putujeme opět do Transylvánie, a vždycky racionální Sherlock nezačne v upíry věřit ani poté, co je pokousán.

Povídka Neila Gaimana Studie ve Smaragdové (česky 2007) se odehrává v alternativní viktoriánské Anglii - ovládané bytostmi H. P. Lovecrafta. Sherlock musí vyšetřit zavraždění mimozemského prince. V povídce Billa Cridera Ve znamení upíra (česky 2007) kousne malého syna Stokerova přítele „něco jako vampýr“, a tak spisovatel vyhledá Sherlocka, aby se odrazila i v románu Dracula a Doylově povídce Upíru v Sussexu. - V Criderově Případu zmizelého upíra se Sherlock potká se Stokerem a Van Helsingem. V příběhu Rudý soumrak (2008) žije Holmes i ještě za druhé světové války (podobně jako v Chabonově románu Konečné řešení, 2004) a bude evakuován do domova důchodců - v Kalifornii, kde řeší záhadu jakéhosi muže odolávajícího všem kulkám.

Atd. Obávám se, že ten výčet neskončí. Nikdy. Snad je důkazem, že lidé ještě nepřestali holdovat psanému slovu (přece jenom ne), a ve své většině leda přestali věřit v „pána boha“ (jak už říkal Chesterton), a tak jsou připraveni (a ochotni) věřiti čemukoli.

Upír Nosferatu. „Jakmile Harker překročil most, obklopily ho přízraky.“ https://www.youtube.com/watch?v=FC6jFoYm3xs