Když vařím, tak rád poslouchám rádio. V kuchyni, nevím proč, toho moc nechytnu a nejlíp tam jde Regina. Mluvené slovo je většinou kultivované a inteligentní. I zprávy mi připadají jako nestranné. Horší je to s muzikou, ta je neuvěřitelná. Donekonečna omílají stejné skladby - a obraz české popmusic, to je šílenost sama. Když jsem s mou maminkou glosoval texty písniček v sedmdesátých a osmdesátých létech, myslel jsem si bláhově, že nic horšího už nás nepotká. Pěvecká fabrika Dr. Janečka spolu s Božskou a s Mistrem opanovali rádia a nic jiného se tam nemohlo dostat. Když jsem slyšel Markétu Muchovou vyluzovat zvuky, protože zpěv se tomu nedalo říct ani náhodou, měl jsem chuť vyhodit rádio oknem. Když jsem ji ale viděl, musím říct, že byla hezká. Dnes jí solidně v obou parametrech nahradila Lucie Vondráčková.

Připravoval jsem oběd a jakýsi pěvec mečel o tom, že "uděláme spoustu dětí jako Montekové a Kapuletí". To je bomba! Hned jsem si vzpomněl na podobně úderný text jakési písně z dob normalizace, kdy kdosi pěl "sníh mi padá do vlasů, udělám pár přesčasů", zapamatoval jsem si pohříchu jen tyto veršovánky, jak to bylo dál, už nevím. Ale jistě to bylo podobně skvostné. Za nejúdernější píseň té doby považuji "Šel Frantík kolem zahrádky". Slova "Ráno, když frézu roztočil, svou druhou krasavici, jen se k ní přitočil a hned jí měl co říci: Víš to je nějak tím, že já rozumím, že já miluji vás obě!" Tou druhou krasavicí bylo myšleno Frantíkovo děvče. Milovat dívku stejně jako frézu, to chce už celého chlapa! Vím, že veršotepec Miroslav Florián složil oslavnou báseň na vrtulník Mi-26! To je podle mne "prokletý básník"! Kam se hrabe Paul Verlaine! Mít srdce nadranc kvůli lásce, to je všední, ale prožívat extázi kvůli vtulníku? Četl jsem o různých sexuálních úchylkách, ale o tomto jsem se nikde nedočetl ani slovo. Možná, když to zjednoduším, tak scéna z jakéhosi českého filmu, kde úchyl onanuje s výfuky automobilů, neb ho vzrušovaly, až do něj nacouvalo jiné auto a on tak dosáhl vyvrcholení, by mohla ukazovat podobným směrem.

Naprosto nedostižným básníkem let padesátých byl J.V. Svoboda. Kniha jeho básní podpírala u Ládi Hlavatého hodiny. Když byl v Mostecké mejdan, jakýmsi kulturním vyvrcholením bývalo, že Ivan Gabal vyjmul z pod hodin básnickou sbírku a začal přednášet: "Přijeli k nám zdaleka, přes hory a doly, zachránili továrny, zachránili školy. Na čepicích hvězdičky rudé jako z malin, hádej kdo je poslal k nám. Stalin, soudruh Stalin!" Hodiny sice přestaly jít, ale my jsme se dozvěděli, že "Po kolejích, po kolejích malý vláček jede, mezi všemi soudruhy mám nejradši jen tebe, soudruhu Staline, Staline, Staline!" Pak tam byl ještě jedna úderná o tom, jak na "Pražském hradě jen jedno okno svítí, tam soudruh Gottwald pracuje, aby kvetlo kvítí", neznám tuto báseň celou, ale byla skvostná. Sbírka básní, stejně jako hodiny a byt v Mostecké vzaly zasvé. Jenom dost dobře nechápu, jak mohli ve stejné zemi žít lidé jako Kainar, Seifert nebo Hollan.

Zaplaťpánbůh, je dávno po normalizaci, a tak by člověk předpokládal, že se prosadí kvalita. V rádiu neuslyšíte Michala Prokopa, Přenosilovou nebo jiné zpěváky a zpěvačky, kteří mají hlas, ale mečící hmotu, u které se nedá rozeznat, jestli je to jeden dlouhý song či několik kratších. Proboha, kam se poděli všichni, kteří mají hlas a umí zpívat? Kromě nich je ještě k dispozici armáda recyklovaných normalizačních hvězd, které dokonce vyhrožují, že když je nebudou hrát, že to dají k soudu, neb se považují za národní poklad. Když jsem byl v celoplošném rádiu a redaktorka se mě zeptala, co bych si přál ke svému vyprávění zahrát, a dala mi playlist, měl jsem dojem, že to je nějaký zapomenutý seznam povolených zpěváků kulturního oddělení ÚV KSČ. "Chtěl bych tam Tesaříky, tedy Yo Yo band, nebo Framus Five, Flamengo, Pražský výběr nebo Šlupku- Svěráka, když to musí být češi." "Tak to tady nemáme, bohužel." "A co Krausberry? Nebo Bluesberry? Nebo Ivana Hlase?" "Jo, Hlase, toho tady máme, tak toho jo." "A jestli bych vás mohl o něco poprosit, nedávejte tam nikoho z těch recyklovaných, to by se mně mohlo udělat nevolno!" Hudební režisérka byla na prášky, ale nakonec to vyřešila.

Tak jsem tentokrát zabrousil do páně Rejžkových výsostných vod, ale snad mi to promine…