"Sám proti sobě? Člověk musil být tak trochu sám proti sobě, když chtěl, aby lidé byli tak trochu pro něj. Sám proti sobě. Moc lidí umřelo za to, aby mohli být takoví. Lepších lidí, než jsi ty, náčelníku. Sám proti sobě? Ne, jenom nebyl chytrák, který se drží u zdi a šmelí se sádlem, zatímco ti lepší bojují. Ale mělo cenu teď, tady o tom mluvit? »To byste asi nepochopil, pane náčelníku,« řekl. To, že člověk musí toužit po životě bez zdí na porážení." Jan Beneš, Druhý dech

Ráno 2. června 2007 se na pátých a šestých stranách novin, mezi zprávami o loupežích, přepadeních, nehodách a dalších sebevraždách, objevila noticka o smrti spisovatele Jana Beneše. Letos se už nejspíše neobjeví ani to, tak bych chtěl alespoň zde připomenout člověka, který se bil dlouho a tvrdě za svou myšlenku, dokud neusoudil, že to nemá cenu a že je poražen.

Jan Beneš, oslava sedmdesátin, 2006

Jeho rozhodnutí bylo skutečně nečekané – vždyť ještě dva dny před smrtí zveřejnil Neviditelný pes poslední z řady více než devadesáti příspěvků, které pro něj za půldruhého roku napsal. Nikde ani stopa po nějakém životním bilancování, nic, co by dalo jen tušit předzvěst úderu. Možná ví někdo přesně, co mu vedlo ruku, já však mohu jenom spekulovat.

Prožil si naplno trauma exulantů, vrátivších se po listopadovém převratu do vlasti. Velké plány, nadšení, naděje, touha pomoci... a zatím ta zem, které byste rádi s láskou říkali domov, vás odmítá, staví se k vám zády, dává nepokrytě najevo, jak jste cizí, a místo ocenění touhy pomoci vás obviňuje z touhy po moci.

Napsal jsem "zem", ale přesné to není. Život Janu Benešovi neukrátily zalesnéné vršky ani hlína polí, i ten dobříšský zámek a obořišťský klášter na dohled od jeho bydliště jsou v tom nevinně. To jen ty rozbředlé hlízy, vypučelé v ranách našeho kraje, ty jsou vinny. Ty davy lidí, které navzdory veřejným ujišťováním sebe samých o opaku převzaly komunismus plně za svůj životní postoj, urputně bráněný před jakoukoli změnou. Ty davy omezených závistivců ve všech patrech společenského žebříčku. Ty davy zaslepenců, dělajících našim vychytralým politikům ochotně a slepě tažná zvířata, kdykoli se jim zavelí – přesně těm politikům, pro které mají jindy jen slova opovržení. Stejné opovržení měly tytéž davy i pro něj, poněvadž byl divný: odmítal připustit, že marasmus je přirozený stav, odmítal to dalekosáhlé smíření s nebezpečným režimem a velkomyslný pardon pro jeho pohlaváry. Když zápasil za svá práva – a přeneseně i za jejich! – vysmívaly se mu, viděly v něm potížistu, věčného stěžovatele a chytrolína, přivandrovalého zpoza velké louže a rozdávajícího rady, o které nikdo nestojí. Když varoval před dlouho zažitými nepravostmi, byl mu odpovědí jen všechápající úsměv, kterým ti obratní a vševědoucí odměňují pošetilé donkichoty a popletené rýpaly.

A přitom stačilo tak málo: zařadit se, mávnout nad vším rukou a za své přijmout dvě životní kréda: "Nějak bylo, nějak bude" a "S plným břichem houby zle". Pak by mu hned zaznělo vstříc halasné: Tys bratr náš, tys vlastenec!

Znechucen rozšířenou nízkostí, bezzásadovostí a přetvářkou zanevřel na zdejší obyvatele a nakonec i na sebe. Vím, těžko chtít po dlouholetém členu National Rifle Association, americké Národní střelecké asociace, aby zemřel v pyžamu a posteli na stařeckou sešlost. Vždyť byl vojákem, ne-li tělem, pak zcela jistě duší, a ten volí v bezvýchodné situaci raději čestnou smrt, než aby se vzdal. Ta poslední chvíle vzdoru před nehmotným, ale přesto dobře viditelným nepřítelem, přišla 1. června, právě před pěti lety.
Vím, že se někdo podiví, jak mohu oslavovat sebevraha – ne, nechválím jeho poslední skutek. Ale smím-li malé přirovnat k velkému, připomínám si beznadějný boj českých parašutistů v pražské Resslově ulici. I oni bojovali za svobodu a obklíčeni odmítli se vzdát. Pravda, byla to válka, ale ani pro Jana Beneše válka neskončila. Byl opožděnou obětí komunismu: ne toho institucionálního a panujícího, ale toho zažraného a hnijícího přímo v nás. S komunistickými institucemi se mohl bít zpříma, ale po jejich porážce s ním vedl pevně uhnízděný komunistický duch guerillu, kterou, jak známo, v přímé srážce porazit nelze.

Na hroby hrdinů patří báseň. Já ovšem verše nepíši. Naštěstí máme básníka, který – kupodivu – už před sto lety napsal Janu Benešovi epitaf šitý přímo na tělo.


Viktor Dyk
Dávnému druhu

Obchůdky drobné, heslo zneužité
a zneužité nadšení.
Rameny krče, omrzele dítě:
"Toť věci, jež se nezmění!"

Mne jímá úzkost. Ne před všedním prachem,
před vášní prudkým zvířením.
Chvím horečným se, smrtelným já strachem
před tolikerým smířením.

Nechci se smířit. V chvíli bez útěchy
budoucnu náruč otvírám.
Zkorumpované, letargické Čechy
já popírám, já popírám.

Nechci se smířit. Hlava, jež se zvedne,
skloní se záhy navěky.
Ty Čechy lživé, malicherné, bědné,
chci popřít navěky!

Snad též jsem slabý. Snad má hlava klesne
toužící výšin na témě.
Smířím se. Schoulím do klece se těsné.
Ať jiní přejdou přese mě!

Však dokud sil je, povinnost si kladu
před rodnou zemí, národem
říc, že lež není branou k Eldoradu,
nezačne úspěch podvodem.

A lidská moc mne mlčet nedonutí.
Jdu, nečekaje ohlasy.
Já, který žádal pouze vyslechnutí,
nežebrám o hlasy!

(K Benešovu životu a dílu viz výroční vzpomínku Jiřího Brebera)

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici.