Jak obživneme

Budu vám vypravovat o Markovi. Marek je velice chytrý chlapec, protože chodí do úplně nejvyššího oddělení v mateřské škole. - Co je na tom? - řeknete třeba. - My jsme tam také chodili. - To může být pravda. Ale sotva máte v pravé i levé kapse maličkého kouzelného skřítka jako Marek. Ten z levé kapsy se jmenuje Jak, skřítek z pravé kapsy Proč. Oba Markovi velice pomáhají, když se chce na něco zeptat tatínka nebo maminky. Marek má moc hodného tatínka a náramně hodnou maminku. Víte, jak se to pozná?

Kdykoli se Marek a jeho skřítkové potřebují na něco zeptat, dovedou si tatínek s maminkou vždycky udělat čas. A jestli i teď řeknete, že to není nic zvláštního, máte se stejně tak dobře jako Marek a jeho skřítkové.

Markův tatínek je malíř. Nemaluje celé pokoje, kuchyně a ložnice, ale obrazy a obrázky, a to je výhoda, protože dovede Markovi i skřítkům nakreslit i to, co neumí povědět. Maminka je dětská sestřička, pracuje v nemocnici a stará se o ještě menší děti, než je Marek. A to je také výborné, maminka totiž dětem rozumí a umí to s nimi, jak říká tatínek. - Ten Marek se má, - závidíte. Ale nemyslete si, ani malíři obrázků a dětské sestřičky neznají odpověď na všechny otázky, a proto mají doma hodně knih, aby v nich správnou odpověď našli. A proto si právě čteme tuhle knížku.

Jednoho nedělního rána našeptal Jak Markovi do ucha nejkouzelnější skřítkovskou otázku. A protože maminka byla ještě v práci, šli za tatínkem.

- Tati, jak obživneme? - zeptal se Marek. - To je ale divná otázka -, povídal tatínek a zamrkal okem na Markovu levou kapsu. - Neobživneme, narodíme se -. A jak se narodíme? A proč se narodíme? - - Víš co?, - povzdechl si tatínek. - Povíme si to pěkně od samého začátku. Vybral si novou tužku a pěkně si ji ořezal do ostré špičky. Tou špičkou nakreslil na čistý papír malinkou tečku. - Jak se ti líbí takové malé děťátko? - - To není žádné děťátko, to je puntík. Takový umím taky, - řekl Marek a nakreslil vedle stejnou tečku. - Vidíš, a přece je to tak. Na začátku je děťátko opravdu droboučké jako tečka a stačí mu docela málo místa. Leží v malé, měkké dutince, kterou má maminka hluboko v bříšku, a tam pomaloučku roste.

- Podívej se, až za dva měsíce začne vypadat jako malý človíček. -

Vtom přišla maminka z práce, dala oběma pusu a zeptala se – jestlipak jste už snídali? To jsem si mohla myslet, že budete mít důležitější starosti, - a šla připravit snídani. Marek přišel za maminkou do kuchyně a pokukoval po ní. - Mami, doopravdy jsem byl na začátku jen malý puntíček ve tvém bříšku? - - Tak proto jste neměli čas na snídani, - smála se maminka. – To víš, že je to pravda. A tam jsi rostl a rostl, za měsíc jsi byl jako oříšek, za tři jako prst, ale teď se pojď honem nasnídat, nebo už nevyrosteš. -

Marek snídal, díval se na tatínkovy obrázky, na kterých bylo děťátko pořád větší a hezčí. - A co jsem jedl a pil, když jsem byl u tebe v bříšku? - - Dokud je dítě v maminčině těle, živí se trubičkou, která vede do jeho bříška. Když se narodí, může už samo jíst a pít a trubička se přestřihne. Její koneček uschne, odpadne, a zbude po něm malý důlek na bříšku. - Marek si vyhrne tričko – to mám taky, to je přece pupík! - A pak se podívá na maminku – ale jak jsem se do tebe vešel, vždyť ty máš bříško jako nic? - - Jak děťátko roste, zvětšuje se i dutinka a celé maminčino bříško, aby se tam vešlo a nic se mu nestalo. Za devět měsíců je tak velké, že může přijít na svět. Na konci té dutinky je chodbička, a tou se začne děťátko tlačit ven. Samo by to nedokázalo, a tak mu maminka musí pomáhat. - - Je to pro ni veliká práce, - řekl tatínek, - stejně je i veliká námaha nosit takového tříkilového Marečka v bříšku, víš? - - Jenže já jsem nebyla na všechno sama, tatínek mi pomáhal, pak mě odvezl do porodnice, a tam se mě ujal pan doktor a sestřičky a společně mi pomáhali, aby ses dostal chodbičkou ven z bříška. A když jsi byl venku, pořádně ses nadýchl a začal křičet, abych věděla, že už jsi na světě. Já jsem si oddechla po té námaze a měla jsem velkou radost, když jsem viděla svého Marečka. - - A ty jsi měl taky radost? - - To víš, že měl. –

- A proč jsi mě také chvíli neponosil ve svém bříšku? - Tatínek si povzdychl, podíval se na Markovu pravou kapsu. - Vidím, že musíme začít od nejúplnějšího začátku, - vzal čistý papír a nakreslil tečku. - Tohle už

jsi kreslil, to je Mareček jako puntík. - - Tohle není ještě Mareček,to je teprve vajíčko. - - Ale vajíčka umím ze školky, - durdil se Marek a nakreslil je. - To je vejce od slepičky a narodí se z něj kuřátko. - - Ale naše člověčí vajíčko je úplně jiné. Nemá skořápku, jen tenounkou blanku, je kulaté a menší než hlavička špendlíku. Pořádně je vidět v mikroskopu, ale tomu bys ještě nerozuměl. - - Náhodou rozuměl, - zastala se Marka maminka. Pamatuješ se na svůj vlásek, když jsi byl za mnou v nemocnici? - - Jé, tati, tákhle tlustý! -

- Nakreslím ti tedy to vajíčko v mikroskopu. -

- A my si teď budeme o jednom z těch vajíček vyprávět, - řekla maminka. - Spolu s mnoha jinými stejnými vajíčky bylo hluboko v maminčině těle a čekalo, až přijde jeho čas. Každý měsíc se jedno z nich vydalo na dlouhou cestu ven z maminčina těla a žádnému se na té cestě nic nepřihodilo, s nikým se nepotkala, odešla ven a nikdy je nikdo neviděl,protože byla tak malinká. Až konečně přišlo na řadu to naše vajíčko. - - A něco se s ním sta-lo, viď? - - Opravdu, přihodilo se něco zvláštního. Jako ostatní putovalo do malé dutinky v mém bříšku, a tam se potkalo se semínkem. - - Počkej, kde se tam vzalo semínko? To přiletělo? - - Ba ne, to nebylo semínko, jako má pampeliška nebo jiné květiny. Tohle semínko čekalo v tatínkově těle s mnoha jinými - - a nač tam čekalo? - - Čekalo, až jsme si s tatínkem řekli, že bychom chtěli mít děťátko. A tehdy jsme se objali, naše těla se pevně spojila, a tehdy se také spojilo tatínkovo semínko s mým vajíčkem, a stalo se z nich malinké děťátko, které se v té dutince usadilo. - - A to už byl Mareček jako puntík, - nakreslil Marek další tečku. - Správně, - řekl tatínek, ve svém bříšku jsem tě ponosit nemohl, ale už v tom puntíku byl kousek ode mne a kousek od maminky. - - A to je tak u každého? - - U každého, - potvrdila maminka.

- U mé kamarádky Martiny to tak nebylo, ona přece žádného tatínka nemá. - - Každý musí mít tatínka, Martina ho také měla, ale odešel od maminky i od ní. - -Ty od nás taky odejdeš? - - Proč bych odcházel, ty hloupý, - posadil si tatínek Marka na klín, - my se přece máme rádi! - - A proč se oni nemají tak rádi? - - To my nevíme, - povzdychla si maminka, - ale je to velká škoda. - - Ale ty taky nemáš tatínka. Proč od tebe odešel? Taky tě neměl dost rád? -

- Mamince tatínek neodešel, on zemřel. Dědeček byl už starý a nemocný. -

- Ale já přece mám dědečka. - - Ano, ale to je můj tatínek. Počkej, já ti je všechny nakreslím. Můj tatínek se oženil, podívej, ta paní je tvoje babička, a narodil jsem se jim já. Maminčina maminka, tvoje druhá babička, se vdala za dědečka a narodila se jim maminka. A pak jsme se vzali my dva a narodil ses nám ty. Už tomu rozumíš? - - A proč se dědeček oženil, babička se vdala a ty ses vzal? - - To se tak říká, Marečku, muž se žení, žena vdává a oba dohromady se vezmou. Jdou spolu na národní výbor do svatební síně, mají svatbu. Je při tom moc lidí a všichni jsou veselí. - - A vy jste taky byli veselí? To víš, že ano, - zavzpomínala maminka, a tatínek zatím nakreslil, jak vypadali při svatbě. - Chodili jsme spolu dlouho, na procházky, do divadla, do biografu, a někdy přišel tatínek k nám nebo já k jeho rodičům, ale po svatbě jsme už nemuseli nikam chodit a byli jsme pořád spolu, a proto jsme byli tak veselí. –

- A kdy budete mít zase svatbu? - - Proč, prosím tě, - divila se maminka. - Mně by se líbilo, kdybyste měli pořád svatby a smáli se, a třeba by vám nevadilo, že nemám uklizené hračky. -

Dokončení dodám příští středu. Se srdečným pozdravem