Vladimír Poštulka (1943-2019) byl především dobrý textař. Napsal pět set písniček a hodně šlágrů. Například pro Pavla Bobka (Nedělní ráno, Pojď dál a zpívej, Pojď stoupat jak dým, S tím bláznem si nic nezačínej), pro Hanu Zagorovou (Bludička Júlie, Gwendolína) nebo sourozence Ulrychovi (Tam někde v trávě pod jedlí). Typicky poštulkovskými hity jsou Léta letí pro Valérii Čižmárovou a Sladké mámení pro Helenu Vondráčkovou, kde je věta „jako v mládí na Petřín“. Nelze si neuvědomit, že Poštulka neprožil mládí v Praze, protože byl z Ostravy.

Psal i divadelní hry, filmy (absolvoval FAMU) a knihy. Jmenujme Půdorys harému (2004) a Blues pro Stalina (2008). Spolu s Magdalenou Dietlovou stál u kolébky časopisu Xantypa a přednášel na několika univerzitách; pro německý časopis Feinschmecker také hodnotil kvalitu restaurací. Jeho životní a literární „opus magnum“ Hřbitovní kvítí na smetaně (2014) získalo Cenu Josefa Škvoreckého.

Někdejší Poštulkův učitel Milan Kundera staví Nesmrtelnost jako „román o psaní románu“. To bylo Vladimírovi inspirací. Ale měl se inspirovat víc. Kunderovy knížky nikdy nedělají dojem, že autor prahne vyzvonit vše naráz; Poštulkův román tak působí. Sestává z tří vzájemně propletených rovin. První jsou regulérní paměti. Ty přerušuje příběh kuchaře Evžena. Obě vrstvy ještě prostupuje řečiště úvah - nad životy literárních klasiků.

No, úvah. Spíš to jsou klepy. Někdy i děsivé. S knihou Paula Johnsona Intelektuálové má Poštulka společné to, že dokládá občasné propasti mezi veledíly a nepřístojnými životy jejich původců; ale má smysl osudy tvůrců takto indiskrétně zkoumat? Katastrofy jsou přece „daněny“ literárními výkony. Nebo ne? Kdyby dryáčník Poštulka tuhle třetí rovinu takticky vynechal, nepřipomínala by jeho kniha tak moc Schnakenbergovy Tajné životy slavných spisovatelů anebo Velikány v moci démonů (od jistého Larga). Nepřipomínala by - jiným slovy - pop. Jenže psal pop a pop jej živil. Takže co? Měl pop zradit? To nechtěl udělat. Ani to - frajersky - neudělal. Šokující (“Je obscénní nešokovat,“ říká Roman Polański) reference o spisovatelích kombinuje se vzpomínkami na Evženovo dětství, jeho růst a vývoj; a když se dostane do let sedmdesátých, tento Evžen se rozhodne emigrovat. S partnerkou prchá přes Jugoslávii a Itálii; ale ještě se vraťme k oné třetí vrstvě románu.

Vladimír Poštulka je nekorektní tím, že mluví o sexuální orientaci zkoumaných objektů a pitvá jejich erotický život. A někdy šlape úplně vedle, což měl tušit. Tak třeba autor komisaře Maigreta „přiznal“, že míval i pět set žen ročně. Kecal? Kdo ví! A Somerset Maugham byl samozřejmě gay. OK. Ale proč stejně nazírat a zírat na Thomase Manna, dokonce Ladislava Klímu? Když jsem se Vladimíra Poštulky přímo ptal na prameny (které román zásadně neuvádí, však je to román), napsal mi sebejistě: „Klíma byl homosexuál. Ale o své orientaci se v díle zmiňuje stroze a neosobně.“

„A kde?“ zeptal jsem se.

„Například v popisu znásilnění jednoho z hrdinů. A téměř z každé věty jeho díla je cítit odpor k ženám.“

Odpor k ženám ještě není homosexualita. Vladimíra Poštulku zajímá i to, nakolik umí ten který autor maskovat, že vlastně píše o sobě. Hm, ale má smysl tohle řešit? Takhle to schytá i (zmíněný) Milan Kundera, který prostě neměl děti, že, „takže“… se ani v jeho knihách nevyskytují.

Až únavná je Poštulkova posedlost podstatností ich-formy. Kupříkladu dumá, proč Hašek „nedokázal“ napsat Švejka v první osobě. Není to jedno? Poštulka má pocit, že tendence k er-formě anebo ich-formě „dokazuje“, nakolik se chce autor krýt za literární figuru. Ale to je samozřejmě nesmysl.

Na dalších místech odhaluje Ameriky. Stejně jako Jules Verne se cítil Hemingway živý, především když psal. S Evženovými osudy propojují podobné úvahy různé autorem tesané můstky, a to často můstky oslí. Navíc… Vezměte jen tento „postřeh“: Mary Shelleyovou, Edgara Allana Poea a Herberta George Wellse pojí „bohaté osobní životy“, odkud mohli čerpat. To samé nelze říct o Vernovi.

Některé úvahy jednoduše kulhají. Vladimír Poštulka oblil někdy k vlastní škodě příběh touto omáčkou, snad i proto, aby výsledný román vypadal tlustěji, a útržky osobních vzpomínek a Evženovy memoáry jsou tak dopovány skrz klepy, což je místy kontraproduktivní. A dalším a ryzím příkladem pouhé spekulace je: „Wells často flirtoval s levičáky. Možná i proto, že ho velmi přitahovaly mladé dívky z tohoto prostředí.“ A zvíme, že Wells vyšel i z Vernových nápadů. Není to trochu omyl? Až legrační je pak adorování Sira Arthura Conana Doyla jako „vynálezce“ toho typu vypravěče, který se nezapojí do děje. Watsona. Ale Watson se do případů přítele Sherlocka s výjimkami zapojoval. To si Vladimír Poštulka uvědomí, a tak hledá to samé ve Styronově Sophiině volbě (str. 125). Její vypravěč je ale aktivním hrdinou příběhu! A dětinsky působí i tvrzení, že je milostný trojúhelník toho románu asi převzat z Maughamovy Veselice. Podobně si je Poštulka skoro jist i Maughamovým vlivem na Salingerovu povídku o banánových rybičkách. Tak to ale většinou nefunguje. Tyto podobnosti vyvstávají automaticky. Málokdy jsou záměrné a ne vždy podvědomé. Literatura neinspiruje literaturu, to život aspiruje na inspiraci.

Vlastní Poštulkův román naštěstí lze číst a krásně graduje. Čím jste dál, tím je zajímavější. I autorovy vzpomínky. Například na Pavla Juráčka. Pavův Deník dostal VP k Vánocům 2003, ale dva roky do něj nenakoukl. Pak mu někdo vyzvonil, že dle slov deníku prý půjčil Juráčkovi určitý obnos. Skutečně? Poštulka vysvětlí. A posléze se pochlubí i tím, že dostal od Kundery jedničku. Zač? Za první verzi podstatné části našeho románu, scénář Evžena mezi námi.

Navzdory několika mým výhradám napsal pan Poštulka poměrně fascinující knihu, kterou snad překročil svůj stín. Zvlášť líčení Evženova „procitnutí“ v emigraci je působivé, tak jako popis návratu pod vlivem Husákovy amnestie. I popis „logického“ pádu v náruč StB.

Jeden z Poštulkových songů: