“Mí komunisté,” řekl Vladimír Renčín v parafrází na slavný Mozartův výrok, že mu rozumí jeho Pražané, “mí komunisté mi nerozumí.”

To mu právě komunisté zase buď vyspílali do mořských prasat, nebo rovnou zakousli nějakou jeho práci, obrázek nebo třeba jen slůvko z divadelní hry.

No, zněla odpověď, spíš to vypadá tak, že tobě ti zdaleka ne tvoji komunisté rozumí až příliš dobře, a nelíbí se jim, co vidí nebo čtou.

Důležitější bylo, je a bude, že Vladimíru Renčínovi rozuměl, rozumí a bude rozumět jeho národ.

Je úplně možné, že si ho většina národa zapamatuje jenom jako znamenitého karikaturistu, jehož kresby byly většinou na první pohled laskavě usměvavé, ale při druhém pohledu spíše zamýšleně ironické, a při třetím pohledu až trudnomyslně smutné.

Vladimír Renčín byl ovšem také skvělý ilustrátor, a výčet jeho prací by byl pořádně dlouhý. Počínaje povídkami a konče kresbami, které doprovázely vážené učené články ve vědeckých časopisech (třeba o jaderné fyzice) až někde v Chicagu.

A když k tomu přičteme, že jen tak náhodou sepsal libreto k ohromně úspěšnému muzikálu Nejkrásnější válka, který se hrál na prknech, která znamenají svět v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde tehdy bydlel, je to neuvěřitelný rozsah. A přitom je úplně možné, že se k tomu divadlu opravdu dostal jako ten příslovečný slepý k houslím: někdo mu řekl, o co, Renčín řekl, že klidně, a bylo. Vyšel z Aristofanovy komedie Lýsistrata, pocházející až ze starověkého Řecka, a uchvátil obecenstvo dvacátého století.

Ovšem, karikatury byly patrně tím (zaslouženě) nejdůležitějším, co po sobě zanechal Vladimír Renčín, který začátkem října zesnul velice předčasně ve svých pouhých 75 letech.

Představte si dva občany, kteří vchází do zjevně úřední kanceláře a vedou za sebou pěkný kus hovězího dobytka. A sdělují, že už jsou tady zase a že si tentokrát přivedli tlumočníka.

Jak Renčínovi napsala jedna čtenářka, umístila si ten obrázek ve své kanceláří. Vzbudila tím vztek nadřízené osoby: asi se nadřízená poznala.

Nebo si představte obrázek z bojiště. Vojáci v zákopech, nad nimi sviští kulky a praskají šrapnely. A mezi tím vším kráčí panáček, který vyvolává, že v právě uplynulém sázkovém týdnu byla tažena čísla (ta následují) a šťastní výherci že se mají přihlásit.

Vzápětí dostal Renčín psaníčko od nějaké důchodkyně, že vsadila čísla, která navrhl, a vyhrála nějakou na tu dobu slušnou částku. Té částky použila k nákupu uhlí na celou nastávající zimu, jenže s jídlem roste chuť: ráda by si dopřála kachničku, a zdalipak by Mistr neznal nějaká další vítězná čísla?

A jednou, takhle ke konci roku, namaloval Renčín pána. Stál osaměle v zasněžené zimní krajině a volal do nebes, že přeje všechno úplně nejlepší všem lidem dobré vůle, kromě Rambouska, který mu dluží dvacku.

Vladimír Renčín nejdřív snad ani netušil, co na tom obrázku mohlo tak rozzuřit tehdejší mocipány. Nějak si nevzpomněl, že v roce 1968 založil bývalý politický vězeň komunistického režimu Ota Rambousek Klub 231, pojmenovaný podle všeobjímajícího paragrafu tehdejšího trestního řádu, jehož onen režim používal k označení čehokoliv, co se mu nelíbilo, za protistátní čin a důvod k odeslání takto se provinivší osoby za mříže.

Když se v srpnu 1968 dostavila tzv. spřátelená vojska (povšimněte si laskavě: nikoliv přátelská, nýbrž spřátelená), usoudil Ota Rambousek, že tam, kde jsou spřátelení, nebude on. Odešel, usídlil se v Americe a tam začal psát a vydávat pravdivé pomluvy tehdejšího komunistického režimu. A komunisté mu nemohli přijít na jméno.

Až mu na ně přišel Vladimír Renčín.

Vzápětí nepřestal vycházet z údivu: několik týdnů den co den nacházel ve své schránce několik obálek a v nich psaní podepsaná jménem Rambousek, v nichž se pisatelé velice zkroušeně omlouvali, že mají v účtech veřejné domy a že zde přikládají ty dlužné dvě pětky.

A to je důkaz, Vladimíre Renčíne, že národ ti rozuměl, rozumí a bude rozumět.