Odpoledne se líně vleklo, nikde nikdo. Ticho kolem domu, ticho v ulici. Zamkla jsem dům a vydala se nazdařbůh neznámo kam. Neznámou ulicí, posléze pěšinou až k živému plotu. Za ním se otevřela krajina jako prostřený stůl. V místě, kde začínaly soukromé pozemky, jsou pro každého připraveny tři schůdky, aby snadno překonal plot a pokračoval svou pěšinou. Kolem ní plástve zeleně, v nichž vévodí tu a tam rozložitý strom. Žádné aleje jako u nás. Nic takového. Výhled až k obzoru. Povlovná krajina, nezvyklé ticho. Připadala jsem si jako skleněné kouli. Nikde živá duše, trylek ptáčka ani bzukot čmeláka. Zastavila jsem se, abych si to ticho vychutnala. Ale co to? Náhle jsem si uvědomila tlumený zvuk. Tajemný, jako by vycházel z hlubin země. Nesl se stejnoměrně a držel se při zemi. Poslouchala jsem, až jsem pochopila, že je to hlas dálnice. To hučí proudy aut směřující k Londýnu a naopak.

U nás doma tak frekventovaná dálnice není. Připomněla mi dobu, kdy jsem stála před knihkupectvím a čekala na Mňačkovu knihu Dlouhá bílá přerušovaná čára. To bylo v čase, kdy dálnice byla pro nás cosi neznámého. Měli jsme pocit, že jsme oproti Západu o něco ochuzeni. Knihu jsem přečetla s jistým zklamáním. Příběh spojený s dlouhou bílou přerušovanou čárou postrádal hluboké city, o nichž jsem snila. O nichž jsem byla přesvědčena, že jsou hybnou silou života. Říká se jim láska. Usedla jsem do trávy, abych tlumený hlas z dálky slyšela intenzivnější. Neviděla jsem proudy aut, jen mě pohlcoval jejich zvuk, jednotvárný atypický tón, který předávají krajině. Zpočátku se mi nelíbil, ale získával si mě svým neznámým tlumeným hukotem, tajemným voláním z útrob země. Lapil mě a podmaňoval si mě čím dál víc. Obklopila mě bázeň a sevřela mi srdce. Pokoušel se o mě strach. Pohlédla jsem, odkud jsem přišla, ale Langley už nebylo vidět. Tak jsem sebrala odvahu, vstala a pokračovala v cestě.

Pěšina přede mnou uháněla travnatá, neprošlapaná, prosta všech stop a kamení. Kráčela jsem po měkkém a v souladu s monotónní řečí dálnice, jsem si víc a víc uvědomovala, že jsem se nějakým zázrakem ocitla tady na západě, o němž jsem měla dosud matnou představu. Kdyby mně doma někdo před cestou řekl: Tam tráva není zelená, tak bych mu to ve své naivitě snad uvěřila. Proč by nám Západ zakazovali, kdyby nebyl jiný? Hned na letišti jsem byla v říši divů. Těch pestrých obchodů plných zboží, ta krásná auta, historické památky. To bohatství země i mírné podnebí ostrova mně braly dech. Tím vším jsem omráčená ještě teď, když šlapu úzkou pěšinou prázdnou krajinou. Cítím se svobodná a šťastná, jako bych se zbavila všech nařízení a povinností, které mě dusily doma.

Přede mnou se objevil shluk stromů, v jehož sepjatých stínech korun jsem objevila životem překypující rybníček. Pestrost kačenek a jejich dovádění mě zaskočily. Za tím krásným obrazem se vypínala vysoká zeď, z níž vyčnívala změť střech s vysokými komíny. Hned jsem usoudila, že je tu ukryto honosné soukromé sídlo. Pěšina mě zvala dál a já poslechla. Došla jsem k arboretu. Keře rododendronů byly právě v květu. Obrovské kytice plné barev a vůní, až jsem se zalykala. Padla jsem do prvního zákoutí na lavičku a dívala se do těch květů, jako bych ani neměla mozek. Seděla jsem tam snad věčnost, než jsem přešla k druhé lavičce a k další. Každá lavička jiná vůně, jiný květ. Na domov jsem ani nevzpomněla. Tady žít, to musí být nádhera, opakovala jsem si, než jsem prošla celé arboretum. Dostala jsem se k opačné straně domu. Tam kompaktní zeď končila a navazoval na ni umělecky kovaný plot s mistrovsky tepanou bránou. Pohlédla jsem dovnitř, nádherná viktoriánská rezidence se zpola utápěla v zeleni. Od ní běžel koberec, sestřihaný trávník jako by neměl konce. Lemovaný šňůrami růží. Nejprve jsem se loudala kolem plotu, než jsem se zastavila a hleděla dovnitř.

Prohlížela jsem si ten obrázek zahrady, jako bych měla otevřenou knížku. Cestičky upravené, keře v květu. Vnímala jsem každý detail zahrady a do ní vkomponované majestátní sídlo. Tohle jsou rozevřené nůžky mezi bohatými a ostatními, tohle u nás neuvidím. Ještě se sem vrátím. Tak se mi v hlavě honily myšlenky. Než jsem si stačila uvědomit, že tu civím, odněkud z domu vyběhla postava. Muž vysoký, štíhlý. Než jsem poznala, že je mladý, všimla jsem se, že má na sobě dlouhý plášť. Utíkal ke mně. Neměla jsem tušení proč, ani čas si připustit jakoukoliv otázku.

Muž přiběhl téměř k plotu. Zastavil se přede mnou a rozevřel svůj plášť. Byl pod ním nahý. V tu chvíli jsem to nebyla já, kdo ho vidí, ale někdo úplně jiný. Neměla jsem v hlavě snad jedinou myšlenku. Jen prázdno. Nevykřikla jsem, neodvrátila jsem se. Jen jsem se na něj dívala. Sjela jsem pohledem odshora dolů po jeho nahém těle. Minula jsem jeho pohlaví a nikterak jsem nereagovala. Trvalo to mžik, několik vteřin či minut. Mladík zavřel plášť, otočil se a odběhl zpátky k domu. Neřekl jediné slovo. Nic. Stejně bych mu stěží rozuměla.

Vrátila jsem se za kamennou zeď a celá jsem se chvěla. Dala jsem se do běhu. Ne po pěšině, ale letěla jsem jako smyslů zbavená, ani jsem nevěděla kam. Jenom pryč. Co nejdál od toho domu. Ještě jsem se otočila, jestli za mnou neběží. Ale za mnou bylo prázdno, krajina klidná pokojná jako na obrazech staré dobré Anglie.