Na konci roku 1944, zrovna ten týden když nás časopis Ozvěny informoval fotkou jakéhosi tanku a textem, že „žádnou překážkou pro německé pancéřové granátníky není tento zničený americký tank typu Sherman ve východním Maďarsku“, jsem se obsypala červenými pupínky. Moje maminka konstatovala spálu a přivolaný pan doktor jí to potvrdil a dal mne odvézt na infekční oddělení nemocnice ve Valašském Meziřící čili, jak Valaši říkají, ve Valmezu. Poprvé jsem okoušela skutečný život mezi samými cizími lidmi. Neb na infekční oddělení nesmí návštěvy, takže rodiče či sestry, případně všichni společně se v povolené návštěvní hodiny objevovali jen za sklem.

Oddělení bylo plné samých mladých německých vojáků, také určitě plných nejrůznějších infekcí, ale navzdory tomu se vesele radujících ze života, respektive tedy z toho, že nejsou na frontě. Pořádali různé závody a bujné hry včetně přeskakování postelí, hotové bitvy polštáři a podhlavníky, smáli se jako koně až hýkali, čemuž jsem jedině rozuměla, pokud nehýkali německy. Tu radost jsem jim záviděla, mně tam bylo spíše smutno. Taky jsem věděla, že tu válku prohrajou a to, co je pak čeká, nejspíš nebude, tedy pro ně, žádný důvod k radosti. Věděla jsem to proto, že na ten konec války čekali a často o něm mluvili rodiče, ba nemohli se ho už dočkat. Maminka i tatínek totiž přinejmenším již jeden konec války měli zažitý. Byť na různých místech. Maminka v Rusku s následnou revolucí a občanskou válkou, tatínek v umírněnějším Rakousku. Takže to uměli posoudit a uvažovali o tom, jak to zařídit, abychom tu dobu, kdy budou lidé nepěkní utržení ze řetězů, všichni ve zdraví přežili. Soudili totiž, že tak vcelku jednoduché, jako roku 1918 v Rakousku, to tentokrát nebude.

Můj otec měl krejčovský závod a pracovali u nás různí lidé. Jeden z nich dokonce k otci přešel od dědečka. Ten nás také nejvíce udával, dokud to nepřestalo Gestapo bavit a další udání mu zakázali nebo že zavřou jeho. Gestapákům ostatně otec u nás napřed povoloval a pak, když hubli, zase zabíral rajtky, jakož i jiné části uniforem i civilu. Navíc se s nimi bavil německy, což uměl, a tak mu to po válce místní vítězové spočítali.

Tři naši tovaryši, bratři Ševčíkovi, si zase představovali, jak si nás tři holky pana mistra postupně pojmou za choť a závod tím pádem převezmou, rozšíří (tedy po válce) a udělají z něj přímo továrnu. K čemuž by třeba i došlo, nebýt vítězství proletariátu či spíš Revoluční gardy, která se u nás ustavila, jen přešla fronta, a otci nepřála. To prý skrze ty gestapácké rajtky a němčinu, byť vídeňskou, neb krejčím se učil právě tam.

Kromě radostně hýkajících příslušníků wehrmachtu jsem v té nemocnici také poprvé v životě viděla první skutečnou mrtvolu. Spíše mrtvolku. Byla to holčička, kterou spála sklátila.Mně už bylo lépe, nudila jsem se, a tak jsem bloudila po špitále a vlezla při té příležitosti i do márnice a mrtvou si prohlížela. Vypadala jako bledá loutka a v uších měla hezké modré náušničky. Sestřičky se bavily o tom, že matka tu holčičku přivezla pozdě, a to proto, že jest to fiflena. Maminku jsem viděla, když si pro mrtvou holčičku přijela. Neplakala, oči měla suché a na hlavě vysoký klobouk, ty se za války nosily a právě snad podle toho klobouku sestřičky usoudily, že jest to fiflena. A být fiflenou se nemá.

No, to neviděly mou maminku, ani sestry a jejich klobouky, ty tu ubohou paní, pokud je tohle fiflenství, vysoko převyšovaly. Já už ostatně touto zkažeností také byla nakažená. Vzala jsem si červeného panáčka od Člověče nezlob se, který pouštěl barvu a pokusila se namalovat si rty. Z čehož mne vyrušily velice kostnaté ruce jedné ze sestřiček, které mne fackovaly. Paní co ležela vedle začala německy křičet, aby toho nechala, že jsem dítě, a sestřička zase jen ječela, že jsem dcera „té Rusky“. Takže fackovat lze, ba nutno.

Moje maminka totiž skutečně byla Ruska a do Československa se dostala ze Sibiře s našimi legionáři, jako manželka jednoho z nich, leč on jí cestou umřel. Nicméně dojela až sem a pak si vzala tatínka. Ale ve valašské populaci kolem nás, pokud vím, žádné jiné jméno než „ta Ruska“, nikdy neměla.

Vzala jsem si z té příhody poučení a od té doby, pokud jsem chtěla někoho vyprovokovat, předstírala jsem, že si maluju rty. Funguje to dodnes i na mého muže. Jinak to nedělám, neb vím, že mně to nesluší.

Další mrtvolu jsem pak viděla, ještě než válka stihla skončit, u nás před domem. Byl to vlasovec, tedy představil se tak, který k nám chodil, vlastně teprve začal chodit, když si chtěl s někým popovídat po ruski. Naši se ho báli a mamince se nějak nelíbila ani jeho ruština, a tak ho podrobovala všelijakým zkouškám. Třeba mu nabídla vepřové a on ho nejedl. Vymlouval se, že nemá hlad. Jenže tehdy měl hlad každý; takže rodiče takhle zjistili, že to nejspíše není žádný vlasovec, neb je to mohamedán, kteří vepřové nejedí. Vlasovci byli bez výjimky lidé pravoslavní a těm vepřové nikdy nevadilo. Že by to mohl být žid, tehdy už nepřicházelo v úvahu. No a jak ho tak hostili a bavili, moje starší sestra mu vlezla do kapsy odložené kazajky a našla tam legitimaci sicherheintsdienstu spolu s papírem, že mu všichni Němci a policie mají být k disposici. Tak. Rodiče měli strach právem. Naši tovaryši Ševčíkovi byli z Pasek, což značilo, že jsou taky u partyzánů a tenhle mohamedán, co si přišel požvástat po ruski, na ně byl asi nasazený. Pokud nebyl, tak to zase mohl zjistit. Chtěl si jen pokecat, nechtěl? To už se, jako v té slavné písničce od Marlén Ditrichové nikdy nikdo nedoví. Tatínek si ten nález legitimace a pověření SD nenechal pro sebe, ale svěřil ho Ševčíkům, a když si to, asi k nám, milý mohamedán namířil druhý den, někdo ho picnul zrovna u nás před domem a byl mrtvý. Ještěže to nebyl Němec, když to potkalo Němce, přijel k nám samotný K.H. Frank a pár lidí za odplatu pověsili přímo na ulici. Také pár hajných. Jiných pár hajných zase odpravili partyzáni a pro méně než pověření SD v kapse.

Toho falešného vlasovce jsem přesto litovala. Byl tu, a najednou tu nebyl. Litovala bych ostatně asi každého.

Mezitím otec někde na černo sehnal jehně, za což byl i trest smrti, ale ten udávající tovaryš to riskl i přes zákaz Gestapa a zase ho prásknul; takže otec se z toho horko těžko dostal jen díky tomu, že víc jak polovičku toho jehněčího sežrali gestapáci. Třebaže jejich příděly byly lepší než naše, také to nebylo dost a navíc měli roku 1944 už opravdu asi i horší starosti než nějaké načerno sehnané jehně.

Následně dostal udávající tovaryš u nás na dvoře deku a seřezali ho tak, že dobrých šest neděl nemohl sedět.

Což se všecko samozřejmě odehrálo, když už jsem byla z nemocnice doma. Do toho návratu tehdy zrovínka padly i moje narozeniny a čekal tam na mne obrovský, krásný a vyzdobený dort. Což úplně vymazalo veškeré myšlenky na to, co se asi po válce stane se všemi těmi mladými německými vojáky i tou německou sousedkou ve špitále, která mne bránila před fackami ctihodné sestry. Ty sestřičky tam, to jsem neřekla, totiž byly jeptišky.

Všecku mou mysl vyplňoval ten nádherný dort. Maminka si kdysi někde přečetla, že cukr je v podstatě strašně nezdravý a tohoto poučení se držela jak ta osoba z Haškovy povídky o manželce uplatňující rady Šimáčkova Šťastného domova. Cukr se u nás nepoužíval. Ten, co byl na příděl, se schraňoval v plechovkách a měnil za mýdlo, neb čistota je půl zdraví. A teď najednou celý dort.

Když jsme uvařili čaj a sedali si ke stolu, rozječely se sirény a byl tu nálet. Maminka popadla jednu tu plechovku cukru a už jsme všichni pelášili do lesa, neb lesy se nebombardují. Takže tam pádilo i veškeré další obyvatelstvo naší ulice. Jen má sestra ještě stihla svým dlouhým nenechavým prstem smáznout celý krásný vršek toho dortu. Když zpozorovala, že to vidím, tak poznamenala, že má-li se to při bombardování zničit, že to raději sežere sama.

V tom byla celá tragedie mého života. Ze všech velkých nadějí vždy nakonec zbyl jen olízaný dort.

Tyto vzpomínky včetně všech dalších olízaných dortů, se mi vrátily, když Valaši uspořádali v Praze a dokonce na samotném Hradě výstavu a já se tam na vernisáži setkala s paní, která ten nálet taktéž pamatovala.

Tehdy totiž opravdu padly jakési bomby, ačkoli to vůbec nebylo v plánu. To se jen letci, angloameričtí letečtí piráti, jak se tehdy psalo a Rudé právo to zhruba opakovalo i v roce 1985, když vzpomínalo na bomby co padly na Prahu. Jenže ty bomby padající na Vsetín padaly proto, že jedno to letadlo zasáhl flak hlídající zbrojovku; letci se zbavovali zátěže a myslím, že si ještě dávali pozor, aby přitom nikoho netrefili, neb ty bomby padly do lesa. Naštěstí ne tam, kde jsme byli my.

Ostatně to, že maminka byla „ta Ruska“. pak asi zachránilo tatínkovi život, neb ledva přešla fronta, místní vítězové té války ho za ty opravované rajtky i němčinu hbitě zavřeli. Nebyl sám a nepřišel naštěstí ještě na řadu, když vítězové tyhle zavřené shazovali z mostu do Bečvy. V Bečvě tam je asi dvacet centimetrů vody a hodně kamenů. Některé museli hodit i pětkrát, než toho měli dost.

Ta Ruska mezitím stihla dojít do tábora rudé armády, promluvit si tam s někým po ruski a jeden hezký poručík a dva samopalníci, všichni ve slušivých rubaškách, hezounkých holínkách a strašlivě špinavých a propocených čepicích, se vypravili do toho malého koncentráčku, co si u nás ve městě místní vítězové pilně stihli zřídit a těm sukim synum nastrčily své samopaly pod nos a tatínka, sice dosud neshazovaného z mostu ale i tak hodně pošramoceného, jim vzali. Vypustili i ostatní, ale protože věděli své, byli to sovětští lidé a věděli, že druhý den už potáhnou dál, tak nám pro jistotu nabalili pytel amerických konserv a pro jistotu nás odvezli z města někam úplně jinam.