Pět let chybí prozaik, písničkový textař, básník a překladatel z angličtiny Pavel Šrut (1940-2018). Ale rozsáhlým dílem, které stvořil, mezi námi zůstává. Filosofickou fakultu vystudoval v letech 1962-1967 a od roku 1971 byl na volné noze; současně dokázal publikovat v samizdatu. Písně vysílali do prostoru spolu s Petrem Skoumalem, Lubošem Pospíšilem nebo Michalem Prokopem. Dělal leporela, psal do časopisů jako Mateřídouška a Sluníčko: tak jsem ho poznal koncem šedesátých let, kdy už měl na kontě tři sbírky pro dospělé, naposled Červotočivé světlo (1969). Knihu Cadus rotundus - Sud kulatý (1993) napsal s Eugenem Brikciem. Roku 1997 převyprávěl klasický příběh o Petru Panovi. Rok nato Ezopovy bajky. Už dvacet let je rovněž autorem Velké knihy českých pohádek (2003). Roku 2000 převzal Cenu Jaroslava Seiferta, získal i cenu Magnesia Litera (2009), Cenu Karla Čapka (2012) a Státní cenu za literaturu (2015). Opakovaně byl zapisován i na Čestnou listinu IBBY - roku 1992 za knížku Kočičí král (adaptace anglických, irských, skotských a velšských pohádek), roku 2006 za Verunku a kokosového dědka. Vedle písničkáře Leonarda Cohena překládal mj. Shakespeara, Gravese, Dylana Thomase, Johna Updika, Davida Herberta Lawrence, Angelu Carterovou, Salmana Rushdie. K jeho nejznámějším písním patří Kolej Yesterday, V baru jménem Krásný ztráty nebo Bitva o Karlův most. Známé jsou i Groteska, Kampa, Ranní Národní, Ruská, Banální příběh o klíči, Maturitní ples či Kdyby prase mělo křídla. Sám mám nejradši song Máme doma paní s úsměvem Mony Lisy, který na koncertech dodnes zpívá zmíněný už Lunoš Pospíšil.

Ptá se Ivo Fencl: Jak často chcete, Pavle, psaním zaujmout někoho konkrétního, a kdy především bavíte sebe?

Odpovídá Pavel Šrut: Při psaní se musím radovat. Už proto, abych tu radost mohl předat dál. Není nic nudnějšího než nudná kniha pro děti.

Nebo se lze psaním léčit…

John Updike sice v jednom rozhovoru řekl, „když vás něco bolí a napíšete o tom, uleví se vám, a dokonce i když vás bolí zub a napíšete o tom, pomůže vám to, třebaže mnohem účinnější je zajít k zubaři,“ ale to u mě neplatí. Mne když bolí zub, vyju a skučím, kloudné slovo ze mě nevypadne. Ale bylo by určitě zábavný, kdyby nějaký kritik objevil, že se třeba Jan Karafiát svými Broučky vlastně léčil z přepjaté příchylnosti k roztomilému hmyzu.

Už jsem ostatně četl, že se ctihodný profesor Lewis Carroll psaním Alenky léčil z přepjaté příchylnosti k roztomilým viktoriánským děvčátkům.

Psal byste víc pro dospělé, kdyby šly dějiny let 1968-1989 jinudy?

Za tohle dějiny nemohou. Pro děti jsem začal psát a vydávat už v druhé půlce šedesátých let. Souběžně se sbírkami pro dospělé; ale nebyl jsem v tom sám: připomenu Josefa Hanzlíka a Jiřího Grušu. Už tenkrát jsem navíc objevil anglické nursery rhymes, nonsens existující dávno před Edwardem Learem. Právě ten objev mě poznamenává. Hra s rozmary jazyka a objevováním smyslu nesmyslu. Ve dvou dekádách normalizace jsem si ale musel nechat zajít chuť na mnohé a leporelům, textům k omalovánkám a komiksům v legendárním - a pitomém - Čtyřlístku vděčím za slušné živobytí. Já i můj pseudonymní dvojník Petr Karmín.

Vím, že Karmín podepsal dva Čtyřlístky: Veselo je na pouti a Za tygří kůží (oba 1972). Ale taky seriály Rendlík a Hopík (inspirováno britským Randallem a Hopkirkem) či Bambas a Kryšpín (o psích detektivech). Není nakonec uspokojivější oslovovat nevinné děti než okoralé dospělé?

Pravda je, že píšu pro děti hodně a rád.

A jak jste poznal svou nejznámější ilustrátorku Galinu Miklínovou?

Nehledal jsem, o ilustrace svých knih jsem se totiž nikdy nestaral. Vyhrála konkurs Albatrosu na mou knihu Pavouček Pája (2001) a její obrázky se mi líbily, ale ještě víc se mi líbila Galinina dychtivá, zarputilá energie. Asi jsem už něco takového potřeboval.

Udělali jste i knihu Verunka a kokosový dědek, která vyšla také francouzsky a byla zapsána na Čestnou listinu IBBY za rok 2005...

Tu knížku si objednal francouzský nakladatel a české nakladatelství Brio. Zadáním bylo 365 kratičkých kapitolek. Svazující! Museli jsme se s Galinou navzájem hecovat a překvapovat.

Text a ilustrace vznikaly souběžně?

Ano.

Díval jsem se do vaší knihy Příšerky a příšeři (2005). Moc mě nevyděsila! Ani to nebylo účelem?

Děti jsem nechtěl strašit, od toho jsou televizní noviny a Karel Jaromír Erben. Vzpomínám na otce, jak mi četl v setmělém pokoji Polednici a jiné vydařené kousky z Kytice a já se bál. Děsně, zatímco on se tím ukrutně bavil. Až teď vím proč... Při hlasitém předčítání musel cítit určitou radost z tvorby, a tedy kousek něčeho, co určitě prožíval i Karel Jaromír. Ozvěna strašící zvukomalebnosti ve mně zůstala. Hle: Krutá panna Krahulena/ krhavý zrak, chorý dech/ krutá panna Krahulena/ vstává z hrobu v Kralupech.

Jaký je podle vás hlavní účel říkanek a poezie?

Žádný není. A najdete-li ho v mé sbírce a bude třeba jen didaktický nebo komerční, je to špatně.

Úspěch sklidilo mj. vaše Veliký tůdle (2003).

Po řadě pohádek a různých převyprávění se mi nechtělo vydávat žádné další básničky a zdálo se mi, že o poezii nestojí ani děti, ani žádné nakladatelství. Jen ze zvědavosti a soukromě jsem tedy Galině Miklínové poslal pár desítek textů, recyklovaných částečně už z knížky Hlemýžď Čilišnek (1984), což naštěstí nevěděla. Vzniklo Veliký tůdle a přišla i Zlatá stuha za druhou nejkrásnější kniha roku. Láďa Horáček z Paseky velkoryse přistoupil na všechny výtvarné požadavky. Neprodělal.

Bylo těžké převyprávět Barrieho Petra Pana (1997)?

Tahle klasika je v Británii a USA pořád velmi oblíbená, o čemž svědčí řada filmových i literárních adaptací, většinou nepovedených. Do českého kontextu je, zdá se mi, Barrieho dílo bohužel právě tak málo přenosné jako Babička Boženy Němcové do kontextu anglosaského. Proto jsem redukoval - dnes už poněkud zteřelé romantické a dobrodružné momenty - a naopak přitlačil, kde šlo o vtipnou nadsázku a humor.

Přeložil jste Kytici dívčích pohádek (1990, česky 1993) od Angely Carterové (1940-1992).

Kytici mi nabídlo nakladatelství a mně se líbil chytrý, feministický tón těchto dívčích pohádek. O Angele jsem ale nic nevěděl a až potom zjistil, že to byla skvělá autorka, která si uměla provokativně pohrávat s mýty a konvencemi. Bohužel spáchala sebevraždu.

Z britských a irských báchorek jste kdysi sestavil i knížku Kočičí král (1989). Nepřihlížel jste při výběru pohádek ke staršímu souboru Jana Vladislava Princezna s lískovými oříšky (1963)?

Princeznu s lískovými oříšky jsem četl, když vyšla. Pak už ne. Ale pamatoval jsem si, že šlo právě o převyprávění anglických pohádek. Proto jsem pro Kočičího krále hledal jiné zdroje, a to pohádky irské, skotské a waleské. Taky díky tomu mohou obě knihy stát vedle sebe, aniž by se překrývaly!

Všiml jsem si jisté příbuznosti našeho Rumcajse s americkým lidovým hrdinou Paulem Bunyanem, který vystupuje ve vaší knize Obr jménem Drobeček (1997).

Loupežník okresního formátu, vlastenec a ochránce přírody Rumcajs má něco společného s Paulem Bunyanem? To jste mě tedy dostal! Paul Bunyan byl produkt rané kapitalistické reklamy a supermanský podnikatel se sekyrou, který nelítostně ničil nádherné americké lesy. Chvastoun a xenofob, co nesnáší Francouze a Italy. Hlásná trouba předimenzovaných svalů. Má víc příbuzného s Arnoldem Schwarzeneggerem než s Rumcajsem!

Václav Čtvrtek mírní výrazivo a je poetičtější, ale ztřeštěnost Bunyanových příhod by se našla. Cituji: „A pak Rumcajs zapukal z fajfky a ono to očesalo švestky na dvě rakouské míle kolem. Zapukal podruhé a hnul skálou až u Prachova.“ Anebo názvy pohádek - a cituji z vaší knihy: Jak se Drobeček narodil, Jak zlobr dozlobil, Jak si Drobeček namluvil ženu Katy, Jak Katy chovala bažanty, Jak Katy Drobečkovi zachránila život, Jak Drobeček ulovil jelena, Jak pracoval pro švédského krále, Jak Katy drobečkovi poradila, Jak Modrásek závodil s pštrosem. A teď beru z Rumcajse: Jak se Cipísek narodil, Jak Rumcajs vystrnadil obra, Jak dal Rumcajs Mance sluneční prstýnek, Jak Rumcajs hospodařil knížepánovi v bažantnici, Jak nebýt Manky bylo by po knížepánském, Jak Cipísek předběhl jelena... Co myslíte, znal Čtvrtek Bunyana?

Sotva jej mohl znát. Ale uznávám, že pravděpodobně četl Kamenáče Billa.

Kamenáč Bill vlastně je australská varianta Obra jménem Drobeček?

Ano, a právě ona u nás byla hodně populární.

Taky jste si při překládání něco přimýšlel?

Ty sedmilhářské historky jsem sbíral z různých pramenů, ale opravdu si dost přimýšlel. To abych je spojil v jakýsi román.

To platí taky u vašich „velice amerických pohádek“ Prcek Tom a Dlouhán Tom (1993)?

Při stipendijním pobytu v USA jsem si chtěl koupit nějakou reprezentativní knihu amerických pohádek - a na žádnou jsem nenarazil! Mají dobře zpracované indiánské legendy a mýty i černošské povídačky, ale bílé, přistěhovalecké pohádky jsem nakonec dával dohromady z různých antologií. Při tomhle převypravování šlo o to najít společný tón a zbavit příběhy podružných motivů. Pointovat. Pointy chyběly.

Aspoň na závěr odbočím k muzice, protože jste všestranný. Jak byste sám srovnal své spolupráce s Michalem Prokopem a s Lubošem Pospíšilem?

V prvním případě jsem obvykle napsal větší množství textů - s jakýmsi utajeným, je propojujícím příběhem - a Michal Prokop, Petr Skoumal, Jan Hrubý a Luboš Andršt si z nich - po vlastní chuti – vybrali. Zhudebnili je. Luboš Pospíšil a Bohouš Zatloukal mě zase vždycky přiměli, abych pár věcí napsal na muziku, což jinak dělám nerad.

Snad v tom je tedy rozdíl.

Máme doma paní s úsměvem Mony Lisy. SONG, VE KTERÉM ŠRUT PŘEDPOVĚL COVID (MOŽNÁ) - A PROPOJIL DA VINCIHO KÓD (JEŠTĚ PŘED ROMÁNEM DANA BROWNA!) S TAJI BERMUDSKÉHO TROJÚHELNÍKU: