„Když jsem zapnul počítač a uviděl tu zprávu, že jsem dostal cenu Karla Čapka, zůstal jsem zírat a říkal si: To je nějak moc, ne? A vlastně doteď jsem se z toho nevzpamatoval.

Ale to víte, že vás v tu chvíli napadne úplně všechno. Třeba zavolat jim a říct: Hele, zkuste to dát někomu jinýmu. Nebo mi uděláte ze života peklo. Tohle je prostě moc. Jenže než jsem si to přebral, už jsem se ubíral do Ameriky za synem a vnoučaty.

A cestou mě napadlo: Třeba když budu zrovna v Americe, tak se naštvou, že si pro cenu ani nepřijdu, a nedaj mi ji. A to by bylo tedy úplně nejlepší, protože by to dostal někdo jinej, a já bych měl pocit, že jsem to ale měl původně být já. S tím by se mi žilo líp.“

To je autentická odpověď Petra Šabacha, kterou cituji z Lidových novin, kde jsem ji vyhledal, protože mi uvízla v hlavě. Pan Šabach nakonec odměnu 100 tisíc nepřijal a požádal PEN klub, aby peníze poslal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí někam, kde není svoboda slova v dobrém stavu.

Cituji ho tak dlouze proto, že i v tom, jak popisuje svůj vztah k udílení ceny, je možné spatřovat to, proč se Petr Šabach po roce 1989 stal jedním z nejúspěšnějších českých autorů: nenechal se zmanipulovat literárním provozem.

Zůstal sběratelem a vypravěčem vlastních příběhů, které odposlouchal od kamarádů po hostincích v oblíbené Hanspaulce a Bubenči v Praze Dejvicích či při výkonu různých povolání: byl technickým redaktorem v Pragokoncertu, metodik kulturního domu, noční hlídač, odborný referent AVU a Galerie hlavního města.

Nikdy se nestylizoval, zůstal svůj, a to i když ho zvolili do městského zastupitelstva Prahy 6. Raději tam nikdy nepromluvil, protože se nedokázal přizpůsobit umělému jazyku místních politiků. Ale nepovyšoval se na ně a když mu dali lidé důvěru a vykroužkovali ho nahoru, pravidelně tam vysedával. Doma se ale cítil v hospodském společenství Zlatá Praha.

Jindy o sobě řekl: „Někdy jsem možná ´ironický skeptik´ jindy ´iracionální optimista´, ale ze všeho nejblíž mám asi k tomu být ta figurka, kterou jsem si pracovně pojmenoval ´všechno dobře dopadne, řekl a rozplakal se´. Píšu tak, abych sám sebe povzbudil. Vytáhl sám sebe za vlasy z bažiny a to i s koněm, přesně po vzoru barona Prášila. Výraz ´autoterapie´ k tomu má asi nejblíž. A říkám si, že když to pomáhá mně, tak proč ne i někomu z ostatních? Autoterapie se pak stává terapií.“

Všechny knihy psal jen za sebe, trochu i pro sebe a taky pro čtenáře, které tím chtěl zatáhnout do hry.

Vydal jich patnáct, z nichž připomeňme alespoň Hovno hoří, Občanský průkaz, Rotchildova flaška či filmy Šakalí léta, Pelíšky a Pupendo, které byly natočeny podle jeho předlohy.

Zemřel v sobotu 16. září 2017 v šestašedesáti letech a rozloučení s ním proběhne pouze v rodinném kruhu.

(Psáno pro ČRo Plus)

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel