„Tak si představte, že Paroubek mi křtil knihu!“ hlásí nám Arnošt na kurzu tvůrčího psaní v červnu 2006. „Já nevím, jak k tomu došlo... já za to vůbec nemůžu.“

„Najednou sedí vedle mě předseda vlády, což mě děsí, a povídá: ‚Pane Lustigu, tuhle knihu jsem četl už před čtyřiceti lety.‘ A měl pravdu. Kdysi se jmenovala Nikoho neponížíš. Jenže když mi ji chtěli vydat v Americe, názvu se zhrozili: ‚Co blbneš, to vypadá jak příručka náboženství! Máš deset vteřin, vymysli něco chytřejšího!’ Tak jsem řekl Neslušné sny. A tady mi to také vydali v upraveném vydání pod novým jménem. Takže premiér Paroubek mi křtil Neslušné sny.

Jenže o víkendu mi volali, abych zase já pokřtil jeho knížku, která je jenom o politice. ‚A jsi v řiti!‘ šlo mi hlavou. Já nevěděl, co mám dělat, protože v povaze psaní je vyhýbat se politice... Pro spisovatele je nejdůležitější pravda... A najednou Paroubek!“

Dana a Arnošt (Martin Salajka)

„Já jsem to četl v novinách,“ povídá jeden z účastníků. „A právě jsem se dost divil...“

„To je to, co mě štve,“ povídá Arnošt zkroušeným hlasem. „Srandu si z něj dělat nemůžu, chválit ho taky nemůžu. Úplně mi zkazil odpoledne.“

„A jak to dopadlo?“ zajímá nás.

„Vymyslel jsem si takovou kravinu. Maličko jsem se napil, to snižuje stres a vylehčuje myšlení až k nezodpovědnosti. A pak jsem při křtu jsem prohlásil, že kdyby Paroubek žil ve starém Římě a napsal o Římské říši to, co stvořil o České republice, César by nařídil, aby padesát slonů z Kartaga šlo městem a na tom prvním slonovi by seděl Paroubek. Byli by to vyzdobení, veselí sloni... A teď si představ, že se toho samozřejmě hned noviny chytly a všude psaly: Paroubek na slonu.“

„Bylo to, myslím, v Blesku jako hlavní zpráva,“ konstatuje kdosi.

„Večer jsem to ukazoval své ženě Věře. Je strašně přísná, mravnost sama. Ona mi neodpustí nic! Je to hroznej život, ale je to jinak hodná holka... A představ si: ona mi to pochválila! Prý jsem to vymyslel krásně. Paroubek jede na slonu a devětačtyřicet slonů běží za ním. Když ti to vlastní žena pochválí, je to úžasný. Víte, nejhorší chybu, kterou dělaj ženský, je: Neuznaj nic. Vezměte si to, holky, k srdci...“

„Vezmeme, Arnošte,“ slibujeme. „Budeme doma hlavně chválit.“

„S mým kamarádem Otou Pavlem jsme byli takoví slušní manželé, starali jsme se, jak zabezpečit rodinu a děti. Platy jsme měli mizerný, ale vždycky jsme je poctivě odevzdávali, aby naše holky měly na vdolky. Ale když jsme napsali povídku, tak jsme peníze rodině zpronevěřili a šli oslavovat do Jalty, do nejdražší hospody v Praze.

Tam jsme si s Otou objednali za hrozné peníze steak, kečup a k tomu jsme vypili půl flašky. To byla za socialismu večeře jako z pohádky Sůl nad zlato. Vždycky nás tam obsluhoval vrchní, jmenoval se Václav a už nás měl rád.

Jednou přišla posádka indické společnosti Air India – krásný devatenáctiletý holky, které najímaly, aby se na pasažéry v letadle usmívaly a uměly podat kafe.

A tenhle vrchní se najednou úplně se změnil a povídá: ‚Pánové, promniňte, ale já teď musím támhleté dámě přinést indickou rýži...‘, což byla česká rýže, ale bez omáčky, jen osolená.

Pak se vrátil a já mu říkám: ,Vy jste do ní zamilovaný, čoveče?’

A vrchní na to: ‚Ano, tu dámu já miluju.‘ Ale hned zdůraznil, že má čtyři děti a svý ženě nezahýbá. Přesto každý měsíc čekal, až tahle krásná letuška poletí z Bombaje do New Yorku přes Prahu, kde tankovali, a bral si službu podle toho, aby ji mohl obsloužit.

A víte proč?

‚Celý život na rodinu vydělávám po nocích, ale moje žena nikdy neřekne: Václave, já si vážím toho, že se o nás staráš.‘ Jemu chybělo uznání,“ dovypráví Arnošt a dodá: „No a moje Věra taky nemá uznání. Já koupím auto a ona řekne: ‚To můj tatínek by mamince koupil lepší...’ Jsem s ní šestapadesát let. A ona neuzná ani Ň.

Až konečně přišel zázrak. Pochválila mi Paroubka na slonu!“ zasměje se Arnošt a dodá: „Hele, to znáte, jak se baví dva kamarádi. ‚Franto, co dostaneš k Vánocům?‘ ptá se jeden. ‚Člověče, asi chlapa,‘ odpoví druhý. ‚Jak jsi na to přišel?‘ diví se kamarád. ‚Viděl jsem ho u manželky ve skříni.‘“

Arnošt Lustig (21.12. 1926 - 26.2. 2011)

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem