2.4.2023 | Svátek má Erika


VZPOMENUTÍ: Když ještě hrál Jaroslav Štrudl

26.3.2012

Jaroslav Štrudl

Když se začátkem šedesátých let vraceli členové divadla Semafor ze zájezdu do Západního Německa, s příjezdem k celnici zavládlo napětí – samozřejmě, že každý vezl domů za ušetřené diety nějaké dárky. Před příchodem českých celníků se prý pojednou ozval tichý, rozechvělý zpěv saxofonisty Štrudla: "Češi krásné, Češi mé…"

O humoru člena svého orchestru se zmiňuje ve svých vzpomínkách Můj život s klarinetem Ferdinand Havlík: "Jaroslav Štrudl, tenor saxofonista, zkušený a technicky zdatný, hrál stylově a měl smysl i pro jiné žánry, například crazy neboli sranda z muziky (…) byl bohém a vynikající kamarád s otevřeným srdcem a smyslem pro recesi, což se mi líbilo. Tedy ta recese. Jeho hra měla ‚odpich a šťávu‘…"

Na Jaroslava Štrudla kdysi zavzpomínal také spisovatel Josef Škvorecký: "Před válkou bylo dost v módě užívat jména anglická nebo si česká jména poangličťovat: Mac, Fred apod. Harry Macourek, velmi známý a dobrý hudební skladatel šlágrů, se po převzetí moci v roce 1948 začal podepisovat Karel Macourek a ze zastánce jazzu se - pro jeho buržoaznost - stal nepřítelem jazzu. Přešla léta, Macourek se z nepřítele jazzu stal opět zastáncem jazzu a opět začal používat křestního jména Harry. Nevím, jak se podepisuje nyní; pikantní na tom však je to, že jeho pravé jméno je skutečně Harry. V židovských rodinách to bylo dost běžné. Mezi jazzmany se ovšem vžilo jiné označení pro tohoto vývojeschopného muže, vymyslel je saxofonista Štrudl: Ten mu začal říkat ‚Karel-Marx Courek dříve Harry MacCourek‘, a to se ujalo."

Mám rád situace, při nichž se díky náhodě seznámím s kýmsi příbuzným některé z osobností naší populární hudby, filmu nebo divadla. Tak se svého času stalo, že jsem poznal dceru Jaroslava Štrudla, Hanu Draxlerovou Štrudlovou. Nedalo mi to a požádal jsem ji, zda by mi mohla o svém tatínkovi napsat některé zajímavosti a neznámé údaje. Paní Hana mi ochotně vyhověla, a tak si od ní můžeme teď o Jaroslavu Štrudlovi přečíst následující řádky:

Štrudl v kresbě karikaturisty Haďáka

Štrudl s Posledním jako Laurel a Hardy

"Tatínek se narodil se 13. srpna 1925 v rodině hospodského v Týně nad Labem a jako malý prý v kvelbu mlátil polínkama do uhláku, k velké radosti místních štamgastů. Rodiče tedy usoudili, že má nadání, a dali ho ‚do houslí‘. Tatínek vyprávěl, že kromě přirozené kresby dřeva táhly se po jeho housličkách ještě dva bílé proužky, to od slzí, jak u hraní bulel.

Saxofon byl - myslím kromě mne - jeho největší celoživotní láska. Byl samouk a celý život trpěl mindrákem, že nemá hudební vzdělání, i když se sám stále učil a pilně cvičil. Po válce a po poměrně dobrodružném návratu z totálního nasazení pracoval jako úředník v Děčíně a pilně hrál v místním amatérském orchestru na saxofon a klarinet. V roce 1951 se oženil s mojí maminkou, v roce 1952 jsem se narodila já a v roce 1954 odcházíme do jeho prvního profesionálního angažmá v hotelu Moskva v Gottwaldově (pamatuji si, jak se tam báječně jezdilo na malé dřevěné kolobrndě po dlouhých hotelových chodbách). V roce1955 putuje do Brna, kde hraje v Tabarin baru, no a v roce 1956 přichází konečně Praha a kavárna Vltava. Tam snad začínali všichni. Padesátá léta pak šla takhle rok po roce: 1956 orchestr Zdenka Bartáka, 1957 orchestr Zdenka Marata, 1958 orchestr Karla Vlacha a 1959 Semafor, čili orchestr Ferdinanda Havlíka. Když jsem se maminky ptala, proč vyměnil tak lukrativní ‚kšeft‘ u Vlacha za poměrně riskantní podnik, který v té době vypadal, že nebude mít dlouhé trvání (o budoucí slávě ani nemluvě), odpověděla mi, že u Vlacha musel tatínek hrát baryton a on že miloval tenor. (Mimochodem - koupání saxofonu, to nebyla údržba pracovního nástroje, ale mše! Už v té koupelně chybělo jenom kadidlo!)

Vždycky mě potěší, když dávají v televizi záznam prvního semaforského představení Člověk z půdy - to jdou titulky a hned po nich taťka. A jak to bylo v šedesátých letech dál? V roce 1964 hrál krátce ve skupině Slávy Kunsta a rok na to nastoupil do skupiny Karla Duby. Od roku 1965 také zpíval se sborem Lubomíra Pánka. Přibližně v té době jako jeden z prvních u nás hrál na sopran saxofon a pro Amati Kraslice testoval ‚munštyky‘; pamatuji se, že mu pak na základě jeho připomínek udělali specielní munštyk ‚na hubu‘.

Těší mě, že se na taťku vzpomíná , o to víc, že v legraci. Otec byl známý srandista a šprýmař. Mám například knížku od Miroslava Horníčka s věnováním, cituji: ‚Jardovi Štrůdlovi za všechny jeho prdele Miroslav Horníček‘. Kroužkované ‚ů‘ je podtržené, protože taťka, ač člověk velmi velkorysý, nesnášel ve svém jméně kroužek nad ‚u‘. Všichni jeho kamarádi to věděli a samozřejmě kroužkovali a ještě podtrhávali o sto šest!"

skupina Karla Duby, 1967

Život Jaroslava Štrudla zhasl v roce, kdy jeho dcera Hana slavila své šestnácté narozeniny. Tragedii, která se tenkrát odehrála, podrobně popsal v bulletinu Hudba pro radost hudební publicista Stanislav Titzl:

"Když 19. srpna 1968 večer odlétali do Mongolska členové skupiny Karla Duby, tři členky kvarteta Inkognito, zpěváci Dana Hobzová, Bohumil Vaněk, duo Racek-Kupšovský a konečně trumpetista Jiří Jelínek, nikdo z nich netušil, že cesta, na kterou se všichni těšili, bude mít tak tragický závěr. Rozhodlo o tom pouhých pět minut v poledních hodinách 21. srpna. V ten den si totiž vyjela celá skupina na pozvání hostitelů na projížďku hlavním městem Mongolska v autobusu, kterému nedostatečně fungovaly brzdy. V průběhu cesty vystoupil před československým vyslanectvím Jiří Jelínek, který chtěl předat dárek svému známému, a ostatní pokračovali v cestě před hotel. Do oběda ještě zbývala chvilka času, a tak průvodce výpravy navrhl malou zajížďku přes most k prudkému srázu, u něhož stojí starý klášter. V okamžiku, kdy autobus přijížděl ke svahu, zahlédl Karel Duba auto, řítící se do řeky. Pobídl proto řidiče, aby se rychle rozjel k místu nehody, protože chtěl nešťastné posádce poskytnout pomoc. Autobus se ihned rozjel do strmého kopce, ale v okamžiku, kdy řidič chtěl zařadit nižší rychlost, vysadil motor a vůz se rozjel zpátky. V té chvíli za autobusem přijížděl sovětský nákladní automobil. Řidič autobusu zřejmě podlehl panice, otočil volantem na nesprávnou stranu a autobus se zřítil do propasti. Několikrát se převrátil a většina osazenstva z něj přitom vypadla. Nákladní auta odvezla zraněné do nemocnice, ale důsledky této havárie byly tragické a některým členům výpravy nepomohlo ani ošetření, které pro ně zajišťovalo naše vyslanectví. Mezi těmi, kteří zahynuli, byli Dana Hobzová, Marie Pokšteflová, Bohumil Vaněk, Karel Duba, Josef Poslední a Jaroslav Štrudl…"