Podkarpatská Rus jako by k oslavě 100 let Československa ani nepatřila. Ale patří. Dokládají to dvě výstavy v Praze a nejenom ty.

Nemáme Vinnetoua a jeho bílého bratra Old Shatterhanda, původem ze Saska. Ale máme Nikolu Šuhaje loupežníka a jeho „bílé bratry“, četníky původem z Čech a Moravy. Takhle napsáno to působí jako nabubřelá nadsázka, ale má své reálné jádro. Nelze popřít, že dvacetileté soužití s Podkarpatskou Rusí v jednom státu zanechalo více emocí, romantiky a inspirace, než by se mohlo na první pohled zdát.

Vavroušek - Podkarpatská Rus

Rozšíření Československa o Podkarpatskou Rus byl odvážný krok. Vždyť historicky vzato neměla Praha k tomuto území, jeho obyvatelům i jeho státoprávnosti žádný vztah. Ale ten vztah se vytvořil velmi rychle. Dokládají to dvě pražské výstavy nezávisle na sobě.

Jedna, v Galerii Josefa Sudka, představuje staré fotografie Bohumila Vavrouška. Ten jezdil na Podkarpatskou Rus od roku 1920 jako dokumentarista lidových dřevěných staveb. Brzy ale podlehl kouzlu a romantice kraje, takže zachycoval život se vším všudy – od žebráků, rolníků a huculů až po ortodoxní židy. Výstava míří na spíše nostalgickou strunu. I když jsou ty snímky krásné, je očividné, že už jde o svět zaniklý. Nanejvýš o svět, z něhož na dnešní Podkarpatské Rusi přežívají jen zbytky udržované pro turisty.

Druhá výstava, na chodbě Národní knihovny v Klementinu, sice nepůsobí tak umělecky, zato má širší záběr. Pomocí vitrín a tabulí seznamuje s faktografií Podkarpatské Rusi. Ale hlavně s inspiracemi, které ten kraj budil na vyspělejším západě Československa. Týkají se širokého spektra lidské činnosti – umělců (literátů, malířů, fotografů), etnografů, turistů, ba i úředníků, kteří ze západu ČSR vyjížděli „civilizovat“ divoký kraj na východě. A zajímavé je i to, že inspirace Podkarpatskou Rusí zasahuje i daleko mladší generace, prostě ty, kteří až nyní opouštějí univerzity. Tady se vraťme k úvodní nadsázce.

Spřízněni volbou

Zatímco Němci a spisovatel Karel May nacházeli své inspirace „ušlechtilými divochy“ až v Americe, masarykovskému Československu se nabízel kraj vzdálený jen den cesty vlakem. Výstava v Klementinu připomíná, co z toho vzešlo. Knihy beletristické i odborné, obrazy, fotografie, národopisné předměty i texty či jen vzpomínky. Dodejme, že autory kvalitních snímků nebyli jen profesionální fotografové, ale třeba i úředníci, kteří podléhali kouzlu romantiky podobně jako již zmíněný dokumentarista (původní profesí učitel) Vavroušek.

Zvláštní kapitolu tvoří spisovatelé a filmaři. Karel Čapek vytěžil z cesty na východ román Hordubal. Pak se podílel na scénáři k Fričově filmu Hordubalové. Jaroslav Durych působil v Užhorodu jako vojenský lékař a vytěžil to též. A Ivan Olbracht s Podkarpatskou Rusí téměř srostl. Na jeho námět natočil Vladislav Vančura film Marijka Nevěrnice (první československý snímek s neherci). A Olbrachtův román Nikola Šuhaj loupežník inspiroval kdekoho: Milana Uhdeho, jenž ho zdramatizoval do divadelní hry Balada pro banditu (v 70. letech působila jako zázrak), i režiséra Vladimíra Síse, jenž tu hru převedl na filmové plátno.

Bohumil Vavroušek: Podkarpatská Rus. Galerie Josefa Sudka, Praha, do 27. 1.
Spřízněni volbou. Národní knihovna, Klementinum, Praha, do 10. 1.

LN, 24.11.2018