V pátek 25. srpna má spisovatel Frederick Forsyth narozeniny. Je mu osmdesát pět. Tento reportér, tedy původním povoláním reportér, se ve svých jedenatřiceti letech, a totiž 2. ledna 1970 vrhl do psaní románu o - tehdy ještě žijícím, protože zemřel teprve 9. listopadu téhož roku - Charlesi de Gaulleovi (1890-1970). Ale nejen o něm: taky o jeho vrahovi.

Byl to nápad „za milion“ umocněný obrovskou posedlostí. Byla to především posedlost technickou přesností, se kterou Forsyth líčí každičký krůček atentátníka. Román prý psal pouhých 35 dní, a jestli vám to náhodou nepřipadá málo, o psaní víte málo.

V polovině února knihu dopsal - a nejprve ji nazval Šakal. Protože se ale ulekl, že by někdo mohl publikaci považovat za přírodopisný dokument z Afriky, doplnil slovo šakal na Den pro Šakala.

Udat následně rukopis, o což se Forsyth pokoušel v Londýně, nebylo tak snadné. Román si nikdo nevyžádal, a tak šlo o „nevyžádaný rukopis“; těch jsou vždycky hromady. Ne že by je nakladatelé vraceli rovnou nečtené, tak podlí nejsou, ale co byste si asi sami pověděli o knize, jejíž první kapitola nastiňuje plán na odpravení bývalého francouzského prezidenta (de Gaulla), a tento prezident ve chvíli, kdy začínáme číst, poklidně žije. Já bych si možná řekl: Ach, ne: tady je k autorově škodě jasné, jak to dopadne. Plán, o kterém v první kapitole čtu, nepochybně selže. Ani nemůže vyjít, vždyť de Gaulle žije. Takže to je nuda.

Forsytha odmítli tři nakladatelé; ne méně, ne víc. Pak se, v jeden zářijový čtvrtek, zúčastnil párty. Byl představen šéfredaktorovi nakladatelství Hutchinson a den poté jej neomaleně přepadl, jak sám tvrdí, v Great Portland Street; přičemž sekretářkám řekl, že je dobrý přítel tohoto Harolda Harrise. „Přicházím v soukromé záležitosti.“

Harrisovi předložil třístránkovou synopsi, na které si dal poměrně záležet, a synopse zdůrazňovala, že román vůbec není o de Gaullově smrti, ale o lovu.

Vrah je blíž a blíž prezidentovi, souběžně hladce uniká obrovské mašinerii. Což je vždy zajímavé, i když beletrie obvykleji naznačuje mašinerii zla (Moriarty), proti které bojuje dobro (Sherlock). To dobro kupříkladu kráčí ulicemi Londýna a mašinerie se stará, aby se střechy sletěla cihla či taška - a dobro skolila. V krátkém románu Johna Buchana Dům moci (česky 1928 v nakladatelství Sfinx. B. Janda) se musí hlavní hrdina ke konci dostat Londýnem na konzulát, ale titulní organizace mu přichystá po cestě hotové peklo.

Forsyth tenhle mustr obrátil a Harris byl jeho synopsí zaujat. Přečetl ji rovnou podruhé, potřetí. „Kde je ten rukopis?“ ptal se. Forsyth přiznal, že u jiného vydavatele. Ležel tam osm týdnů. A na to Harris logicky zvedl oči v sloup: „Je zcela vyloučeno, abych četl rukopis, jehož výtisk je u jiného nakladatele.“

Forsyth tvrdí (a věřme), že vyletěl na ulici a vzal si taxi. Sekretářka vyhledala balíček s jeho knihou (v hromadě odmítnutých) a dala mu jej se „soucitným úsměvem“. Vrátil se do Great Portland Street a Harol Harris si nechal Den pro Šakala přes víkend.

V pondělí ráno Forsythovi zavolal: „Když dnes ve čtyři přijdete s agentem, můžeme si pohovořit o smlouvě.“

Forsyth přišel bez agenta, jehož ani neměl, a byla mu nabídnuta záloha pět set liber. Potom Harris chytře řekl: „Pohrávám si s myšlenkou, že bych vám nabídl smlouvu na tři romány. Máte nějaké další náměty?“

„Spoustu,“ lhal Forsyth - a byl požádán o dvě synopse, ale již jen jednostránkové. Legrační je, že se FF ani v tu chvíli ještě nechtěl stát spisovatelem. „Rozhodně ne,“ píše ve svých memoárech Vypravěč.

Přesto dvě synopse dokázal zplodit (a později i romány Spis ODESSA - o zlé nacistické organizaci - a Žoldáci) a pouze na podkladě synopsí mu bylo vyplaceno šest tisíc liber proti budoucím tantiémám, což se může zdát poněkud překvapivé. Ale stalo se. Co víc, v listopadu 1970 se Forsythovi povedlo - nezávisle na tom - prodat za 20 tisíc liber filmová práva na Den pro Šakala - a budu teď nekorektní a neanglický, když upozorním, že jak Harris, tak John Rosenberg, s kterým FF podepsal filmovou smlouvu, byli židovského původu.

Když si pak Den pro Šakala přečetl i režisér Fred Zinnemann, hned ho chtěl. Taky ho natočil! Jak víte, s Edwardem Foxem. Teprve pozdější verze je s Bruce Willisem.

Román vyšel již roku 1971 - a roku 1975 prvně taky u nás. Prošel i za Železnou oponu. Dalšími Forsythovými romány jsou - mimo jiné - Ďáblova alternativa (1979), Čtvrtý protokol (1984), Vyjednavač (1989), Mistr klamu (1991), Boží pěst (1994), Ikona (1996), Mstitel (2003), Afghánec (2006), Kobra (2010), Seznam smrti (2014) a Liška (2018). Dnes je F. Forsyth mimo jiné komandérem Řádu britského impéria a již jen dodám, že roku 1998 zveřejnil taky, snad trochu překvapivě, románové pokračování klasického škváru Gastona Lerouxe Fantom opery. ROZHOVOR S FORSYTHEM: